Německo už nechce být „provinilým žákem na hanbě dějin“, ale ignorováním nesouhlasu značné části české společnosti se sněmem Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Brně předvedlo, že tam nejspíš stále patří.
Evropa po roce 1945 vytvořila jedinečný model politické kultury, v němž rozdělené Německo přijalo roli státu se zvláštní historickou odpovědností. Tato odpovědnost se stala základem jeho poválečné identity. Vyznačovala se pokorou, zdrženlivostí, citlivostí vůči menším sousedům a vědomím, že každý krok musí být poměřován tragickou zkušeností minulosti. Německo se po desetiletí chovalo jako „provinilý žák na hanbě dějin“, který se snaží napravit to, co lze napravit jen stěží, a vyhnout se všemu, co by mohlo připomínat staré mocenské ambice.
Dnešní znovusjednocené Německo tuto roli už hrát nechce. Přeje si být normální evropskou mocností, rovnocennou Francii či Polsku. Hodlá vystoupit ze stínu minulosti a přestat být definována výhradně nacistickým zločinem páchaným v minulosti. Snaží se být sebevědomá, aktivní a suverénní, nikoli věčně pokorná a zdrženlivá. V tomto duchu byl vnímán i sněm Sudetoněmeckého krajanské sdružení, který se konal v uplynulých dnech v Brně. Měl být důkazem toho, že čas již nazrál natolik, aby se historicky citlivé téma pro Německo i Česko dalo otevřít bez obav i bez rizika konfliktu.
Jenže ignorování nesouhlasu české vlády i parlamentu s místem konání sněmu ukázalo pravý opak. Ať už byl záměr německých politiků jakýkoli, Německo se ve výsledku zachovala jako mocnost, která si může dovolit přehlížet menšího souseda. Tím se, snad nechtěně, vrátila do role, z níž se snaží uniknout.
Místo smíření jsme se dočkali přehlížení
Ve standardních mezinárodních vztazích obyčejně platí, že silnější stát by měl být citlivější než slabší. Pokud tuto senzitivu neprojeví, menší země to může pochopit jako aroganci. Bohužel, tak se také stalo. Ačkoli významná část naší společnosti dala jasně najevo, že konání sněmu v Brně považuje za nevhodné, němečtí politici přesto do moravské metropole přijeli.
Takové jednání není gestem smíření, ale známkou přehlížení, které v českém prostředí okamžitě vyvolalo historické reflexy. Česká negativní reakce nebyla projevem hysterie, ale důsledkem dějinné paměti. Ta je přirozeně jiná než paměť Německa. Berlín tuto asymetrii dlouho respektoval. V Brně ji ale ignoroval, a tím znovu vyvolal v Česku obavy, že Německo, jakmile se cítí dost silné, začne jednat jednostranně.
Sněm SL v Brně měl ukázat, že Německo už není „provinilým žákem na hanbě dějin“. Ignorováním českého nesouhlasu, ale pouze předvedlo, že ještě není připraveno být normální mocností. Jak řekl ministr zahraničí Petr Macinka v projevu na zasedání Rady bezpečnosti OSN, menší státy nehledají svět bez velmocí, ale svět, v němž i velmoci dokážou přijmout limity své moci. Velké země, jako je Německo, by měly respektovat menší sousedy a chápat jejich vnímání minulosti. Německo to v Brně neudělalo a tím, doufejme, že nechtěně, potvrdilo, že čas na jeho návrat z „místa na hanbě dějin“ ještě docela nenenastal.
Čtěte také:
Měl prezident syna? Román Děti Václava Havla zakázanou otázku zodpoví. Kniha, s níž nikdo nepočítal
Syn Václava Havla, dědictví listopadu i Mengele v Trutnově. Román, který českou literaturu vytrhne z letargie
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
