Dodnes si někteří namlouvají, že americký pistolník Trump je „právě on, mého srdce šampión“, že jako Hérakles čistí Augiášův chlév. Škaredými ideologickými nánosy znešvařenou (civilizační) politiku doma i v zahraničí. Hodně akceleroval jejich nevyhnutelné změny, to je fakt. Jenže pokud si pozorovatel umí udržet racionální odstup, od začátku ví, jak falešná – a zejména záludná – je taková iluze Limonádového Joa. Už za prvního funkčního období se choval výstředně a ne vždy racionálně, ale přesto v mnoha praktických oblastech ještě leccos dávalo smysl. I na počátku stávající administrativy se dal jeho někdy dost „trumpný“ styl pořád vydržet. Kdyby nic jiného, šlo o přehledný, poučný lexikon praktické veřejné politiky. Naplno odhalující ledví boje o moc a zdroje, co tak dlouho překrývala lesklá fólie boje za tři grácie moderní západní mytologie: Důstojnost, Svobodu a Lidovládu.
Ovšem všeho dočasu. Kontrast proti prvním měsícům jeho vládnutí je propastný. Ztráta prezidentské (sebe)kontroly má prudce vzestupnou křivku. To tam je chaotické, přehnané, exhibicionistické jednání, pořád však jaksi kočírované vědomím, kdy jsou kamery zapnuté a kdy nikoliv. Teď přímo chrlí a tweetuje „státnické“ výroky, k nimž obsahově skoro nenacházíme srovnání a těžko věřit, že jde vždycky jen o vyjednávací trik.
Stačil jeden pronikavý, jakkoliv nezákonný úspěch v Caracasu, aby zlaté mrakodrapy milující Donald Trump, muž nesmírně toužící vstoupit do dějin, chytil slinu úplně ve všem. Izraelci s mocnými proizraelskými zájmovými skupinami (včetně novosvětských evangelikálů) jej v tomto stavu bez mrknutí oka využili k rozpoutání bezohledné militární agrese. Již druhé v průběhu jediného roku; ovšem tentokráte tak nedomyšlené, že je to až zarážející. Každopádně dokázal něco, na co si ani George W. Bush netroufl: přímo napadl Íránskou islámskou republiku…
Právě vyhlášené čtrnáctidenní (a dost křehké) příměří, jež se nevztahuje na Libanon, přece evidentně není žádným triumfem americko-izraelské koalice. Natožpak oním oficiálně deklarovaným cílem zlomit rozpínavý íránský režim, který z konfliktu vychází naopak vnitřně posílen. Jde tedy spíše o zjevný opak, a to v důsledku nezvládnuté eskalace tohoto nebezpečného konfliktu. Útočníci v něm sice dosáhli řady pozoruhodných taktických úspěchů, nicméně strategicky je výsledek rozpačitý. Opakované (a dost protiřečivé) lhaní o příčinách a (ne)úspěších další vojny v Perském zálivu atraktivně shrnul americký senátor Sanders: „Lhali nám ve Vietnamu, lhali v Iráku a lžou nám i teď.“
Protože jsou to zvířata…
Pán Bílého domu, z nějž se díky Hormuzu stával globální kůl v plotě, stihl v poslední době nasázet jednu apokalyptickou perlu za druhou. Je z nich poznat především pachuť posedlosti za každou cenu vyhlížet jakožto triumfátor. S vnějším ledovým klidem silně připomínajícím psychopatickou necitelnost tak pronášel nátlakové výlevy nejhrubšího zrna: „Chtějí slyšet bomby, protože chtějí být svobodní.“ Likvidaci mostů, elektráren či dalších civilních cílů v jedné z nejstarších kultur světa pak „zdůvodnil“ vysloveně dehumanizujícími obraty: „Protože jsou to zvířata.“ A nakonec ještě ta nejpřímější linka, rozbalený „venezuelský“ bonbónek z Trumpova myšlení: „Vzal bych si ropu. Prostě bych si ji nechal a vydělal na ní spoustu peněz.“
Tohle už není ten „klasický“ Donie. Tohle je (ne)mocný muž v čele zdiskreditované mašinérie, u nějž jen doufáme, že hned zítra svůj poslední gangsterský výkřik vezme zase zpět. Na čemž ostatně informovaní lidé vydělávají skutečně závratné obnosy. Změnil se spíše v impulzivního praporečníka nelegálních expedičních válek a masivní manipulace veřejností, které původně tolik kritizoval.
Jako by už přitom, podporován někdy též fanatickými kazateli ve svém okolí, nevnímal vždy hranice mezi realitou a svými vlastními vizemi. Jako by se jeho improvizací naplněná tužba „vstoupit do historie“ postupně obracela proti němu samému…
Čtěte také:
Plán šílence aneb Jak Teherán doběhl Trumpa neortodoxní strategií
USA versus Írán: Trumpovo „neokonzervativní“ déjà vu
Izrael, Írán, Trump… a dvojí metr opět v akci!
