Od prvních dnů od nástupu do čela státu bylo zřejmé, že generál Petr Pavel je marketingový produkt, jehož cílem je získat nové dobrovolné konzumenty nařízených idejí, aby je ti konzumenti přestali vnímat jako vnucené, nýbrž jako své vlastní.
To se k lítosti mnohých bohužel, zejména u mladší generace, často daří. Není to zas takový zázrak. Pavel mluví ve frázích, ještě nevyslovil ucelenou větu, která by měla myšlenku k zamyšlení. Svou prázdnou rétorikou připomíná expremiéra Bohuslava Sobotku.
Jsou zde hlavní mantry: S EU na věčné časy a nikdy jinak a Kdo nejde s námi, jde proti nám. Odkud ta slova asi známe? Rozdíl mezi oběma řečníky je snad jen v tom image. Sobotka byl plešatý a měl špatné zuby. Pavel je bezchybně střižen dle tatíčka Masaryka a imagemakingový tým mu našrouboval na obličej neustálý úsměv.
Víc rozdílů bychom nenašli. Proč? Protože historickou rolí obou pánů bylo posloužit cizím zájmům a co možná upozadit ty národní. Nezapomeňme: byl to premiér Sobotka, který roku 2017 poslušně zaváděl cenzurní úřad „proti terorismu a hybridním hrozbám“, jaké se tehdy, i mimo jiné za pomoci „našeho“ emisara Jakuba Kalenského, zaváděly po celé EU jako příprava na ideový boj zblízka. Dříve se tomu říkalo hledání a eliminace třídního nepřítele. Pavel šel dál. Vyslovil se proti právu Česka na veto v eurorozhodování, vyslovil se proti existenci národní měny, převzal záštitu nad srocením sudeťáků v Brně. Linie je tedy jasná. Předat to málo, co zbylo v naší zemi, zahraničním zájmům.
To všechno už je jasné delší čas. Překvapí jen ta nebetyčná drzost, s jakou se Pavel hlásí k prvnímu českému prezidentovi s podobným jménem Havel, ale dosti nepodobným osudem. V době, kdy Pavel dělal vojenskou a komunistickou, později též rozvědčickou kariéru, bručel Havel opakovaně v base. Skutečnost, že Pavel se stal jeho nástupcem na Hradě, svědčí o tom, že naše společnost ztratila paměť.
Drzost jde dál
Ale ta marketingová drzost jde dál. Začala Pavlovým slalomem na havlovské koloběžce na chodbách Hradu. To bylo tak trapné, že se od toho nahlas distancovala i Havlova někdejší spolupracovnice, herečka Bára Štěpánová, kdysi protagonistka recesistické Společnosti pro veselejší současnost, která prý ten fór s kolobrndou pro Havla vymyslela. Teď se asi propadala hanbou. Jestli totiž – kromě všeho ostatního – něco opravdu není Pavlovi vlastní, je aspoň špetka smyslu pro humor.
Pavel nicméně pokročil dál. V těchto dnech se objevil na tradičním hudebním festivalu v Trutnově, který pořádá tamní promotér Martin Věchet už od roku 1984. Tehdejší ročník a ročník 1987 byly rozehnány policií, touž, která sloužila stejným cílům socialismu jako Petr Pavel, jen v o chlup jiné uniformě. Věchet na festival už v době hlubokého samobrežněví, jak to trefně nazvala jedna má známá, zval i nedaleko na své dače dlícího disidenta Václava Havla. To byl od Věcheta statečný kousek, jímž získal sobě i festivalu značný respekt.
Nu a koho pozval týž Věchet do Trutnova letos? Inu Petra Pavla. To by nevymyslel ani Václav Havel ve své nejabsurdnější hře. A nedosti na tom. Pavlovi tam zahrála kapela Jasná páka. Mnozí si pamatujeme, že si zahrála de facto hlavní roli v denunciačním spisku ideologů pod jménem Krýzl s názvem Nová vlna se starým obsahem (čas. Tribuna, březen 1983). Hle, co tam soudruzi, mj. i o Jasné páce, psali: „Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo…“ Divte se pak, že na základě této rozbušky vyletěla Jasná páka pomyslným komínem.
Přelomil se čas a najednou nám tu s. prezidentovi Pavlovi hraje na Havlově festivalu Jasná páka. Z původní sestavy zůstal jen bubeník David Koller, jenž v mezičase proslul agresivními protikomunistickými akcemi typu S komunisty se nemluví či Dekomunizace.cz. A ejhle, tenhle komunista už nevadí. Asi už přece není komunista, „odmakal si to“.
Ještě zajímavější je účast frontmana Petra Váši. Tento výsostně originální brněnský literát a hudebník měl s komunisty také své zkušenosti. Zakázali mu kapely Z kopce a Ošklid, jeho hravá folková existenciální opera Bledá dívka s dalamánky se hrála snad všeho všudy dvakrát, než odkráčela do dějin, jistě za asistence bedlivých dohlížitelů nad správnými obsahy. A tento divous Váša teď poklonkuje před člověkem, který stál v řadě proti němu a všem dalším „vášům“, a co jich tato talentovaná země nosila. Smutné.
Pavel? Spíše Šavel
Když tak přemýšlím o souzvučnosti těch prezidentských jmen, napadá mě ještě jedno, podstatně starší: biblický Šavel neboli Saul z Tarsu. Šavel je vzorem poutníka dvou časů – dvou módů času: starozákonního a novozákonního. V prvním listě Korinťanům píše pro jinověrce velmi znepokojivý text: „Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě, nám, kteří jsme na cestě ke spáse, je mocí Boží.“ (1 Kor 1,18).
Žid Šavel byl původně sám na oné cestě k záhubě, pronásledoval křesťany, schvaloval jejich zabíjení, vedl horlivý mezináboženský monolog, a to až na krev. Potud byl jeho poutnický příběh starozákonním. Na cestě však došlo ke zcela nečekanému a pro jeho druhy nepochopitelnému obrácení – slovo o kříži se totiž oslepenému (na kolena sraženému) Šavlovi stalo z bláznovství zjevením Božím. Přišel zlom do života novozákonního.
Nepřipomíná vám to něco? Až na to, že Šavel tomu svému nesporně do krve věřil.
