Menu
Přihlásit se

Ekonomika.

Opravdu se v EU kvůli klimatu musíme rychle zbavit uhlí?

Rychlé odstavení uhlí – dekarbonizace – je základním požadavkem Evropské komise a všech, kteří chtějí snižovat emise oxidu uhličitého. Jenže uhlí je potřeba nahradit plynem a dekarbonizace tak emise nesnižuje.

Přemysl Souček
Publikováno 12/03/2025
Doba čtení 3 min.
Plynové elektrárny nic neřeší. Zdroj: Shutterstock

Argumentace příznivců Green Dealu je obsáhlá a je všude. Založená je především na polopravdách, zamlčování kontextu a populárních dezinformacích. Proto nevydrží při střetu s kompletními fakty. A proto také v mediálních diskuzích novináři nekonfrontují příznivce Green Dealu s jejich odpůrci napřímo. Jen tak totiž můžou obstát.

Minulý týden v obsáhlém komentáři (zde) na Seznam Zprávy použil europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09) i základní pilíř celého Green Dealu, tedy údajnou potřebu rychlé dekarbonizace. O ní se mluví už tak dlouho, že ji už prakticky nikdo nezpochybňuje a věnuje se raději nějakému dílčímu problému. Jenže o „potřebě poměrně rychlé dekarbonizace“, jak napsal pan europoslanec, je nutné diskutovat stále. Protože na tomto tvrzení to celé stojí. A vzhledem k tomu, že jde o tvrzení zjevně nepravdivé, nemůže být pravdivý ani Green Deal.

Zastavení pálení uhlí je prezentováno jako nezbytný krok k udržení průměrné globální teploty pod úrovní 1,5 stupně Celsia (maximálně pak dvou), nad úrovní doby před průmyslovou revolucí. Pokud je pravdou, že se nejdříve uvolňuje oxid uhličitý a pak roste teplota, nikoli naopak, chybí v debatě důležitá informace: Střední doba „života“ plynů je asi 100 let (zde). Takže dnes vypuštěný CO2 budou mít v atmosféře naše vnoučata. Z toho je zřejmé, že snižování emisí se může projevit až za dlouhé desítky let.

Jenže světová produkce oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů setrvale roste. Navzdory dekarbonizačnímu kvapíku států v EU. Vzhledem k tomu, že tahouny růstu těchto emisí jsou Čína a Indie, státy ve kterých žije 2,5 miliardy lidí, nedá se předpokládat, že by se trend rychle obrátil. Přitom právě požadavek na rychlost stojí za unijní snahou, aby členské státy do roku 2050 tuto produkci zastavily. Jenže Čína stejný krok deklaruje na rok 2060 a Indie na rok 2070. Navíc ze států v EU pochází nějakých sedm či 7,5 procenta světových emisí a tento podíl dále klesá. Indie je na tom zhruba stejně, ale její podíl roste. A Čína? Ta má „na triku“ víc, než 30 procent a množství emisí tam také stále roste. A také staví uhelné elektrárny jako na běžícím pásu.

Čili očekávat, že dekarbonizace unijních států může něco změnit na vývoji světového klimatu je čirá zhůvěřilost. Může-li oteplování zastavit snížení produkce oxidu uhličitého, musí s ní přestat především Čína. Ideálně samozřejmě všichni současně. Za současných podmínek tedy není nejmenší „klimatický“ důvod, aby si státy v Evropě honem dořízly pod sebou větev a zbavily se překotně uhlí nejpozději do konce desetiletí.

Klín klínem

Takový důvod není i kvůli tomu, že pro řízení elektrizačních soustav jsou potřeba řiditelné zdroje, jež jsou schopné rychle zvednout, nebo snížit výkon. Což jsou pouze uhelné a plynové elektrárny. Takže od uhelných zdrojů se přechází plynovým. Jejich skleníkové emise „na komíně“ jsou oproti uhlí asi poloviční. Jenže po započítání emisí vzniklých při těžbě, přepravě a v případě zkapalněného LNG také při zkapalnění a opětovném zplynění jsou celkové emise ze zemního plynu zcela srovnatelné s těmi z uhlí. Takže nahrazujeme emise z uhlí těmi z plynu v poměru 1:1. Což jaksi nedává smysl právě z klimatického hlediska.

Jenže jiné ekonomické, bezpečné a vyzkoušené řešení, jak udržet elektrizační soustavy bezpečně v chodu k dispozici není. Současné jaderné bloky jsou vhodné pro základní zatížení, nikoli pro regulaci. Modulární reaktory zatím v komerčním provozu nejsou. Baterie jsou drahé, mají kratší životnost a jejich produkci má asi ze 70 procent pod palcem Čína.

Nic z toho ovšem ti, kteří tvrdí, že je nutná rychlá dekarbonizace, neříkají. Včetně Luďka Niedermayera. I proto firmy v prostoru EU ztrácejí rychle konkurenceschopnost. Ostatní svět si to, na rozdíl od Niedermayera a jeho souvěrců uvědomuje. Proto neztrácí konkurenceschopnost. Na rozdíl států v Unii.

Čtěte také:
Green Deal: Niedermayer šíří závist a dezinformace
Green Deal: Největší podvod v dějinách?
Starý Green Deal v novém obalu aneb udržitelnost za každou cenu!

Komentáře (2)

  1. Ono to bylo tak, že nejdřív stoupala teplota a až pak stoupal CO2. Co se týká viny člověka na nárustu CO2 v takovém množství jak blábolí ruzni ekoteroristé je nutno říct, že k tomu nemají žádný přímý důkaz. Samozřejmě budou kvičet,že 99,9% všech vedcu má konsensus na tom, že to tak je. Ale konsensus neznamená pravdu, ta se musí dokázat.
    Škoda je, že se dost lidí nedožije do roku 2050 kdy má nastat ona kýžená nirvana. A hlavně co budou blábolit ti šaškové, že se to nepovedlo.
    Jak říká jeden klimatolog „klima je fakt zapeklitá věc a my v podstatě nevíme co a jak a proč“

  2. Ono je pravdou, že C02 je v atmosféře 0,036%.
    Bez CO2 neporostou rostliny a nemůžete vlastně ani moc dýchat, i zde má svou funkci.

Napsat odpověď na František Podškubka Zrušit odpověď

opravdu se v eu kvůli klimatu musíme rychle zbavit uhlí? rychlé odstavení uhlí – dekarbonizace – je základním požadavkem evropské komise a všech, kteří chtějí snižovat emise oxidu uhličitého. jenže uhlí je potřeba nahradit plynem a dekarbonizace tak emise nesnižuje. argumentace příznivců green dealu je obsáhlá a je všude. založená je především na polopravdách, zamlčování kontextu a populárních dezinformacích. proto nevydrží při střetu s kompletními fakty. a proto také v mediálních diskuzích novináři nekonfrontují příznivce green dealu s jejich odpůrci napřímo. jen tak totiž můžou obstát. minulý týden v obsáhlém komentáři (zde ) na seznam zprávy použil europoslanec luděk niedermayer (top 09) i základní pilíř celého green dealu, tedy údajnou potřebu rychlé dekarbonizace. o ní se mluví už tak dlouho, že ji už prakticky nikdo nezpochybňuje a věnuje se raději nějakému dílčímu problému. jenže o „potřebě poměrně rychlé dekarbonizace“, jak napsal pan europoslanec, je nutné diskutovat stále. protože na tomto tvrzení to celé stojí. a vzhledem k tomu, že jde o tvrzení zjevně nepravdivé, nemůže být pravdivý ani green deal. zastavení pálení uhlí je prezentováno jako nezbytný krok k udržení průměrné globální teploty pod úrovní 1,5 stupně celsia (maximálně pak dvou), nad úrovní doby před průmyslovou revolucí. pokud je pravdou, že se nejdříve uvolňuje oxid uhličitý a pak roste teplota, nikoli naopak, chybí v debatě důležitá informace: střední doba „života“ plynů je asi 100 let (zde ). takže dnes vypuštěný co2 budou mít v atmosféře naše vnoučata. z toho je zřejmé, že snižování emisí se může projevit až za dlouhé desítky let. jenže světová produkce oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů setrvale roste. navzdory dekarbonizačnímu kvapíku států v eu. vzhledem k tomu, že tahouny růstu těchto emisí jsou čína a indie, státy ve kterých žije 2,5 miliardy lidí, nedá se předpokládat, že by se trend rychle obrátil. přitom právě požadavek na rychlost stojí za unijní snahou, aby členské státy do roku 2050 tuto produkci zastavily. jenže čína stejný krok deklaruje na rok 2060 a indie na rok 2070. navíc ze států v eu pochází nějakých sedm či 7,5 procenta světových emisí a tento podíl dále klesá. indie je na tom zhruba stejně, ale její podíl roste. a čína? ta má „na triku“ víc, než 30 procent a množství emisí tam také stále roste. a také staví uhelné elektrárny jako na běžícím pásu. čili očekávat, že dekarbonizace unijních států může něco změnit na vývoji světového klimatu je čirá zhůvěřilost. může-li oteplování zastavit snížení produkce oxidu uhličitého, musí s ní přestat především čína. ideálně samozřejmě všichni současně. za současných podmínek tedy není nejmenší „klimatický“ důvod, aby si státy v evropě honem dořízly pod sebou větev a zbavily se překotně uhlí nejpozději do konce desetiletí. klín klínem. takový důvod není i kvůli tomu, že pro řízení elektrizačních soustav jsou potřeba řiditelné zdroje, jež jsou schopné rychle zvednout, nebo snížit výkon. což jsou pouze uhelné a plynové elektrárny. takže od uhelných zdrojů se přechází plynovým. jejich skleníkové emise „na komíně“ jsou oproti uhlí asi poloviční. jenže po započítání emisí vzniklých při těžbě, přepravě a v případě zkapalněného lng také při zkapalnění a opětovném zplynění jsou celkové emise ze zemního plynu zcela srovnatelné s těmi z uhlí. takže nahrazujeme emise z uhlí těmi z plynu v poměru 1:1. což jaksi nedává smysl právě z klimatického hlediska. jenže jiné ekonomické, bezpečné a vyzkoušené řešení, jak udržet elektrizační soustavy bezpečně v chodu k dispozici není. současné jaderné bloky jsou vhodné pro základní zatížení, nikoli pro regulaci. modulární reaktory zatím v komerčním provozu nejsou. baterie jsou drahé, mají kratší životnost a jejich produkci má asi ze 70 procent pod palcem čína. nic z toho ovšem ti, kteří tvrdí, že je nutná rychlá dekarbonizace, neříkají. včetně luďka niedermayera. i proto firmy v prostoru eu ztrácejí rychle konkurenceschopnost. ostatní svět si to, na rozdíl od niedermayera a jeho souvěrců uvědomuje. proto neztrácí konkurenceschopnost. na rozdíl států v unii. čtěte také:green deal: niedermayer šíří závist a dezinformace green deal: největší podvod v dějinách? starý green deal v novém obalu aneb udržitelnost za každou cenu!
Zavřít kontextový přehrávač