Případ Jacquese Bauda jako symbol zrodu totalitní EU

Švýcarský plukovník ve výslužbě Jacques Baud, dlouholetý analytik NATO a OSN, se 12. prosince dozvěděl z webu Rádia Svobodná Evropa, že jeho jméno má být zařazeno na sankční seznam Evropské unie – nikoliv od státu, v němž žije, tedy Belgie, nikoliv od unijních úřadů, ale z médií. O tři dny později bylo jeho jméno skutečně zveřejněno v Úředním věstníku EU. Od 15. prosince má zmrazené účty v EU, zakázán pohyb po Schengenu a je mu zakázáno, aby od kohokoliv v Unii přijímal finanční prostředky. Neproběhlo žádné řízení, žádné předvolání, žádné slyšení – rozsudkem je samotná publikace rozhodnutí Rady EU.

Oficiální odůvodnění Bruselu je výmluvné: Baud má být „hlásnou troubou“ ruské propagandy, šířit „konspirační teorie“ o válce na Ukrajině a svými informacemi údajně „podkopávat stabilitu a bezpečnost Ukrajiny“. Mezi konkrétními delikty se uvádí například tvrzení, že Ukrajina si sama přivodila ruskou invazi, protože si jako cenu za vstup do NATO zvolila velkou válku s Ruskem.

„Můj zločin? Citoval jsem ukrajinského poradce…“

Baud však trvá na tom, že žádnou vlastní „konspirační teorii“ nikdy nepředložil. Připouští, že skutečně mluví o tom, že válka byla Ukrajinou politicky akceptována jako cena za členství v NATO – ale výhradně jako citaci Oleksije Arestovyče, někdejšího osobního poradce prezidenta Zelenského, který to veřejně řekl v březnu 2019, a dokonce jako pravděpodobný termín konfliktu uváděl roky 2021-2022.

Baud připomíná, že se od začátku války programově vyhýbal ruským mediálním zdrojům: v knihách a analýzách používá převážně ukrajinské a americké materiály, právě proto, aby nebyl obviněn z „ruské propagandy“. Opakovaně odmítal pozvání z RT a dalších ruských médií (včetně pořadu francouzsko-ruského důstojníka Xaviera Moreau, který je rovněž na sankčním seznamu), aby si udržel obraz co nejobjektivnějšího analytika a neoslaboval kredit své práce.

Ve svých textech zdůrazňuje pečlivé rozlišování pojmů: odlišuje nacisty od neonacistů, neonacisty od „ultranacionalistů“, záměrně nepoužívá démonizující výrazy typu „ukronacisté“ a vyhýbá se paušálnímu označování Zelenského vlády za „nacistickou“. Přesto právě tuto zdrženlivou, zdrojově podloženou kritiku kyjevského režimu a západní strategie EU a NATO Brusel označuje za „podvracení“, které má být exemplárně potrestáno.

Konec právního státu

Klíčovým aspektem Baudova případu je povaha samotných sankcí – nejde o výsledek soudního procesu, ale o čistě politické opatření Rady EU, tedy sboru ministrů členských států. Neexistuje obžaloba v právním smyslu, neexistuje zákonný delikt, který by mohl napadnout, a neexistuje standardní opravný prostředek. Sankce jsou „administrativní“ a současně likvidační.

I kdyby byl Baud skutečným propagandistou, propaganda jako taková není v evropských právních řádech trestným činem. Nespáchal žádný zákonem definovaný delikt, nepodněcoval k násilí, nevyzýval k terorismu – přesto mu EU bez soudu zabavila majetek, zakázala cestovat a fakticky jej vyřadila z veřejného života.

Kdyby dnes Baud pobýval ve svém rodném Švýcarsku, nesměl by sice cestovat do států EU, alespoň by však mohl běžně disponovat svými bankovními účty. Ve chvíli, kdy je fakticky uvězněn v Bruselu, odkud nesmí vycestovat, navíc hrozí, že převody z jeho švýcarských účtů zablokují evropské banky s odvoláním na zákaz „poskytovat finanční prostředky sankcionované osobě“. Výsledkem je kafkovská situace: evropský orgán, jemuž není politicky ani občansky podřízen, mu zablokuje přístup k majetku a znemožní přesun do země, která ho sama nesankcionuje.

Zmrazení účtů má okamžitý dopad na každodenní existenci. Nelze platit nájem, energie, nákupy, nic. Baud přežívá z hotovosti, ale v dohledné době bude muset žádat o tzv. humanitární derogaci – výjimku, která mu umožní čerpat omezené prostředky na základní potřeby, jako je jídlo a bydlení. Ještě děsivější je, že jakákoliv osoba či subjekt, který by se pokusil sankce obejít – třeba tím, že zaplatí jeho nájem nebo mu koupí jídlo – riskuje vlastní sankce či právní postih za obcházení režimu. Z právní kultury, která po staletí budovala garance proti svévoli moci, se evropský establishment vrací k logice čisté moci, v níž je občan redukován na objekt svévole vzdáleného centra.

Západní hodnoty jako propagandistická fasáda

Baudův případ vyvolal v Evropě pozoruhodnou vlnu reakcí: o sankcích informují média v Německu, Itálii i dalších zemích, jeho jméno zaznívá v národních parlamentech a otevřených dopisech, v nichž novináři, bývalí ministři i generálové varují, že pokud lze sankcionovat jeho, lze stejným způsobem umlčet kteréhokoliv Evropana. Na sociálních sítích se objevují výzvy k bojkotu „cenzurního režimu EU“ a petice žádající zrušení tohoto sankčního balíčku.

Režim, který bez soudu zabavuje majetek, zakazuje pohyb a kriminalizuje pomoc, jen proto, že dotyčný cituje nepohodlné výroky ukrajinského prezidentského poradce a kritizuje strategii NATO, už nelze nazývat demokracií. Ve chvíli, kdy maximálně objektivní práce s ukrajinskými a americkými zdroji stačí k tomu, aby byl člověk označen za ruského agenta, se z politického pluralismu stává prázdné heslo – a EU se v očích stále větší části obyvatel podobá tomu, co sama označuje za „autoritářské režimy“.

Právě proto se z případu jednoho švýcarského plukovníka stává symbol. Pokud nadnárodní moc dokáže jediným úředním zápisem připravit o základní svobody člověka, který neporušil žádný zákon, pak se „boj proti dezinformacím“ mění nástrojem totalitní zvůle a „hodnoty Západu“ v pouhou propagandistickou fasádu. Jacques Baud svým případem jen strhává záclonu.

Čtěte také:
Je libo totalita, nebo občanská válka?
Petr Bystroň: Překročili jsme už hranici, kde začíná totalita
Pokud přijde nová totalita, neplačte. Dovolili jste jí přijít