Turecko se ústy svého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana přihlásilo k podpoře terorismu. Jak na to bude reagovat Evropa? A co na to Spojené státy americké? Převládne snaha všechno „vymlčet“ jako dosud?
„Hnutí Hamás není teroristickou organizací, ale skupinou bojovníků za svobodu,“ prohlásil v proslovu k poslancům své Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) Erdogan. Jasně se tím postavil na stranu teroristů proti demokratickému Izraeli. Takto jednoznačně proteroristicky se nevyjádřil dokonce ani prezident palestinské autonomie Mahmúd Abbás.
Je to zatím nejhlasitější prásknutí tureckého prezidenta dalšími dveřmi, donedávna otevřenými na Západ. A že jich už bylo…
Ruku v ruce s islamisty
Začalo to plíživou reislamizací země hned po nástupu Erdogana do funkce premiéra před dvaceti lety. Politický islám a jeho radikální výklad pronikal do všech sfér společnosti, včetně školství. Islamizace společnosti prudce zrychlila od roku 2014, kdy se stal Erdogan prezidentem. To byl také hlavní důvod neúspěšného armádního pokusu o puč o dva roky později. Posléze na sebe nechal převést pravomoci, jež se dají označit jistě přinejmenším za autoritářské – a k západním zemím se opakovaně stavěl vyloženě nepřátelsky.
Nekompromisně odmítá označit vyvraždění nejméně 1,5 milionů Arménů Turky v letech 1915–1918 za genocidu. Neuznává existenci Kyperské republiky, členského státu Evropské unie. Dlouhodobě podporuje Muslimské bratrstvo, nejen jeho palestinskou teroristickou odnož Hamás, netají se sympatiemi ani ideologickou spřízněností. Před pěti lety nařídil invazi do syrské provincie Afrín, ovládanou Kurdy. Rok poté dal rozkaz k obsazení další syrské provincie Rojava, taktéž obsazenou Kurdy, bojujícími do té doby po boku Spojených států a západních spojenců proti Islámskému státu. Právě Islámský stát držel ekonomicky nad vodou zejména tím, že mu umožnil vývoz kradené ropy do Turecka. Nijak se netajil výcvikem a vyzbrojováním i jiných radikálně islamistických skupin na území Sýrie.
V roce 2015, v časech nejprudší migrační krize, hnal migranty na hranice do Evropské unie, aby potom mohl neschopnou unii vydírat a ždímat z ní peníze. Totéž zopakoval i v letech 2019 a 2020, kdy nechal navážet migranty dokonce na hranice stovkami autobusů.
Zády ke zdravému rozumu
Výčet kroků proti západním zemím rozhodně není konečný. Erdogan otevřeně lavíruje mezi Západem a Východem také zájmem vstoupit do uskupení BRICS, spoluprací s Ruskem v nynější krizi na Ukrajině a snahou vytěžit maximum pro sebe a pro Turecko ze všemožných krizí. Bez ohledu na postoj Evropy a Ameriky, bez ohledu na západní ekonomiku a také bez ohledu na životy západních vojáků a civilních občanů.
Nyní se ovšem postavil na stranu teroristů tak jasně, že by z toho měly západní země vyvodit jasné důsledky. Především si musí pravdivě odpovědět na zásadní otázky:
- Patří Turecko pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana k západní civilizaci?
- Může se radikálně změnit a přiklonit se opět k Západu?
- Je pro Západ přínosem?
- Nebo už se stalo spíše škůdcem?
- Nastal čas na rozluku s Tureckem v obchodní i ve vojenské sféře?
- Měly by to dát západní země najevo Erdoganovi stejně otevřeně, jako on hlásá svá extrémistická stanoviska?
Odpovědi jsou pro myslícího člověka jasné:
- NE
- NE
- NE
- ANO
- ANO
- ANO.
Co udělají v této situaci západní země? Po stále horších zkušenostech s administrativou poplety Joe Bidena a tragédky Ursuly von der Leyenové bude asi pravdě nejblíže, když si většinu výše uvedených odpovědí, vycházejících ze zdravého rozumu, obrátíme do opaku.
Možná také všechny. Protože ideologové dnešní „liberálně demokratické“ věrchušky snad na cokoli sáhnou, dělají opačně, než velí zdravý rozum. Ale naprosto otevřená podpora terorismu by snad i pro ně měla být nepřekročitelnou hranicí. Jakkoli se jejich progresivistická slepota jeví nekonečná…
Čtěte také: Hamás nejsou teroristé, jen brání svou zemi, řekl turecký prezident Erdogan
Dříve než se pustím do dalšího šťouravého komentáře: Nejsem fandou islámu a už vůbec ne terorizmu. Pouze se pokusím nastínit proč se děje, co se právě děje. První co mne napadá je pořekadlo: „Kdo chce s vlky být, musí s vlky vít.“ Otázkou je nakolik tomu šel Erdogan sám naproti. Můžeme vidět jednotu islámských zemí v otázce podpory Hamásu, a Turecko je islámský stát. Dokud bylo NATO silné a mohlo téměř libovolně „šířit demokracii“ kdekoliv na světě, byl pokorný a stál, nebo se alespoň tvářil, že stojí na straně Západu. Teď se situace mění. I lidem na západě začíná být jasné, že desetiletí blahobytu a lenosti přivedla Západ do područí neomarxistů a jejich zrůdných ideologií (Gréta jasně ukazuje, jaká liberální hydra vyrostla v jeho lůně), které spalují jeho bývalou sílu a činí ho slabým a zranitelným. Takže Turecko jednoduše mění stranu, protože věří, že to bude strana vítězná. Otázkou je proč tajné služby na nespolehlivost Turecka neupozornily, nebo proč tato upozornění byla ignorována. Teď máme Evropu plnou islámských migrantů, kteří by nám v nejhorším scénáři mohli předvést to, co předvedl Hamás v Izraeli. Kdo je větší hlupák? Reprezentace EU nebo Erdogan?
Vít věnce s vlky?
Aj aj. Ta moje čeština. Velká omluva. Samozřejmě že výt. Moje chyba.