Čtěte online Deník TO bez reklam >>

Rok 1968 a dnes: O svobodu přicházíme i bez cizích tanků

Okupaci, která začala v roce 1968 si pravidelně připomínáme. Ale zachovali bychom se teď jinak? Zdroj: Shutterstock
Ladislav Henek
Ladislav Henek Komentátor

Proč Petr Fiala mluví o odkazu roku 1968 a přitom dělá pravý opak? Jednak přece reálně zesiluje a zahušťuje ideologický fanatismus, a také oslabuje svobodu slova.

Petr Fiala na síti X procítěně připomněl výročí 21. srpna 1968: „Vzpomeňme si na odhodlání a statečnost těch, kteří se okupaci odmítali poddat, přestože za to tvrdě zaplatili. Díky všem, kteří se tehdy postavili na stranu pravdy a spravedlnosti.“

Je správné – jakkoli je to zcela marné – připomenout panu Fialovi několik jednoduchých faktů: Rok 1968 umožnily dva zásadní politicko-společenské posuny: Za prvé výrazné zeslabení ideologického fanatismu českých politiků (a mimo jiné i řady novinářů). Za druhé sílící svoboda slova, o kterou se prali stateční lidé v tisících malých bitvách v médiích, divadlech, filmech, ve školách, všude kde to jen šlo.

Při pohledu na činy dnešních vládnoucích politiků se nabízí otázka: Proč Petr Fiala mluví o odkazu roku 1968 a přitom dělá pravý opak? Jednak přece reálně zesiluje a zahušťuje ideologický fanatismus, a také oslabuje svobodu slova. Dělá tak v základním principu to stejné, co k nám přinesly 21. srpna 1968 tanky armád Sovětského svazu a dalších „spojenců“. A přitom se vůbec nestydí mluvit o odkazu roku 1968.

Zmíněné výročí ovšem není jen mementem roku 1968, ale v jistém smyslu ještě větší varování plyne z dění roku následujícího. V srpnu roku 1969 už totiž třískaly lidi po hlavách a střílely do davů naše vlastní ozbrojené složky. Lze souhlasit s připomínkou roku 1969 a následujících událostí z pera (klávesnice) ministra spravedlnosti Pavla Blažka na sítí X: „Za pár let měla normalizační KSČ snad nejvíc členů na počet obyvatelstva na světě, včetně SSSR. Neviďme v dnešním výročí jen cizí zásah, byť je to lákavější, ale zamysleme se také, jak jsme se tehdy chovali ‘my’. A hlavně – zda bychom se dnes zachovali jinak a lépe…“

To je kardinální otázka. Zachovali bychom se dnes pod takovým tlakem jinak a lépe? Odpověď je však hodně smutná: Téměř jistě ne. Protože dnes se pod podobným tlakem vůbec nechováme lépe. Kolik jen politiků a novinářů – o politických aktivistech ani nemluvě – dnes vynakládá nezměrné úsilí na zesilování ideologického fanatismu, rozviřování nenávisti, rozeštvávání společnosti, k útokům na svobodu slova? Kolik jich vymýšlí slovní kličky na obhajobu pozvolné destrukce demokracie? A to bez toho, aby jim do oken redakcí a vládních kanceláří mířily hlavně cizích tanků. Kdyby jen malou část těchto svých sil, po zkušenostech z uplynulých zhruba sta let, věnovali opačným snahám, byla by naše demokracie pevná a společnost mnohem spokojenější.

Jenže to by muselo nastat právě to, co předcházelo pražskému jaru roku 1968: výrazné zeslabení ideologického fanatismu českých politiků i novinářů, a sílící svoboda slova.

Čtěte také:
Nepřitel byl silny. Ale prohrali zme si to sami
Generál Pavel je náš první porevoluční prezident, který uvítal okupaci Československa

Líbí se vám článek?

Komentátor
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >