Petr Pavel byl podle mého hlubokého přesvědčení marketingovým tahem miliardářů, kteří stáli za ním. Rozhodně to nebyl žádný projev spontánní vůle občanské společnosti… Situace je vážnější, než si myslí většina lidí… Po Rusku je Česká republika nejvíce zasažena vlivem oligarchů… U nás jsme svědky nějakého oligopolu a ne demokracie… To a mnoho dalšího říká v rozhovoru pro Měsíčník TO politolog a historik docent Lukáš Valeš.
Pane docente, celé týdny jsme sledovali urputnou snahu prezidenta Pavla účastnit se summitu NATO v Ankaře. Spor skončil až před Ústavním soudem. Čeho jsme byli svědky? Něčeho v demokracii normálního? Nebo spíše směřuje k hrátkám s ústavní krizí?
Je to mimořádně nestandardní a mimořádně nešťastné řešení, ale to vyplývá z dlouhodobých problémů, které způsobila především přímá volba prezidenta. Samozřejmě my to máme snahu personifikovat konkrétním prezidentem, konkrétním parlamentem, konkrétní vládou atd. Ale upozornil bych, že už v roce 2019 paradoxně Senát podpořil ústavní žalobu na prezidenta, a to kvůli tomu, že pan prezident měl jmenovat na post ministra kultury pana Šmardu, ale nejmenoval. A hned druhý bod bylo přílišné osobování si práv v oblasti zahraniční politiky. Čili je to evergreen, který se nám pořád vrací. A je způsobený především tím, že jsme si zavedli přímou volbu prezidenta, aniž bychom změnili jeho kompetence. To vytvořilo třaskavou směs a bylo jenom otázkou, kdy prezident bude chtít víc kompetencí. Opírá se o jinou volbu, ale o stejné kompetence. A myslí si, že má mít více moci, než mu podle ústavy přísluší.
Summit je za námi. Jak tento spor hodnotíte nyní, s odstupem času? Přinesl České republice něco konkrétního, ať už dobrého, anebo zlého?
Jestliže vyjděme ze zásady, že i negativní reklama je reklama, tak jsme opravdu získali mimořádnou reklamu. V hlavních vysílacích časech. Navíc pravděpodobně poprvé v historii summitu se stalo, že jedna země měla dvě delegace. Jen bych chtěl upozornit, že Ústavní soud, podle mě ne úplně vhodně, nařídil vládě, že pan prezident má být součástí vládní delegace. On pak chtěl být předsedou té delegace, a když mu nebylo vyhověno, tak vytvořil vlastní delegaci. Česká republika byla zastoupena dvěma delegacemi, ale přestože byly delegace jednoho státu placené z rozpočtu České republiky, tak ty dvě delegace spolu vůbec nekomunikovaly. Jediný moment komunikace nastal, když předseda vlády pozdravil na neformální večeři prezidenta, ale jinak to byly dva naprosto separátní programy. My ani nevíme, jestli ta druhá delegace jednala podle vládních not, nebo podle nějakého vlastního programu, vlastních zájmů.
V čem bylo podle vás jádro sporu? Šlo o nějaké ideje, které se měly řešit na summitu, nebo o širší vymezení pravomocí hlavy státu a vlády, anebo to byl spíše obyčejný osobní spor?
Když pomineme osobní vztahy, vidím minimálně dvě roviny. Zaprvé: Vzpomeňme na Václava Havla nebo Václava Klause, každý měl vlastní zahraniční politiku, což bylo následně podpořeno přímo volbou už za prezidenta Zemana. Teď to vyvrcholilo za prezidenta Pavla, protože za Zemana i Klause bylo možné, aby se vláda s prezidentem dohodly. Přičemž ale je třeba zdůraznit, že ten, kdo má skutečně moc v oblasti zahraniční politiky, je vláda, nikoliv prezident. Ústava v tom hovoří naprosto jasně. Článek 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek, jenže není to samostatná kompetence. Veškeré kroky v oblasti zahraniční politiky podléhají kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena kabinetu, a to proto, že prezident není z výkonu své funkce odpovědný. Proto má kompetence výrazně slabší a odpovědnost za zahraniční politiku má vláda, jak před občany, tak i Poslaneckou sněmovnou. Je to naprosto jasné, ústava hovoří jednoznačnou řečí. Opakovaně to připomněl i jeden z tvůrců ústavy Cyril Svoboda. Máme také velmi silné posudky ústavních právníků, profesora Gerlocha, docenta Kudrny. Z hlediska ústavněprávního a politologického není o čem hovořit, protože jsme parlamentně demokratický stát. Ústava jednoznačně konstatuje, že hlavou výkonné moci není prezident, ale vláda, což je nejvyšší orgán výkonné moci, a tudíž vláda má privilegium, ale taky odpovědnost rozhodovat ve všech otázkách politiky včetně zahraničních politik. No a nezapomeňme ani na to, že takový summit samozřejmě láká zbrojařské lobbisty, které přitahuje jak rozdělovaná pomoc Ukrajině, tak i budoucí vyzbrojování aliance.
Může ono bleskové rozhodnutí Ústavního soudu vytvořit pro budoucí hlavy státu nebo vlády nějaký precedens? A pokud ano, tak v čem?
Ano, je to velmi nebezpečné, a to ve dvou ohledech. Zaprvé, jak vyplývá i z disentního stanoviska ústavních soudců Jana Wintra a Dity Řepkové, Ústavní soud neměl právo konkrétně v tomto řízení vydávat předběžné opatření. To není možné použít u kompetenční žaloby, ale u jiných typů žalob a řízení před Ústavním soudem. Tady navíc nehrozila žádná katastrofa. Žádné nebezpečí z prodlení – že by Česká republika nebyla na summitu zastoupena. Naopak, ona by tam v každém případě zastoupena byla. Takže Ústavní soud podle mého názoru použil zcela chybný nástroj. Ještě více mě znepokojuje, že Ústavní soud nařídil vládě, co má dělat. Tedy soud jako nezávislá instituce soudní moci nařídil vládě jako nezávislé instituci výkonné moci, jak má rozhodovat v konkrétním případě, a to považuji za velmi sporné. Myslím si, že to je velmi nebezpečný průnik do vztahu mezi různými druhy moci ve státě. Ústavní soud má konstatovat, zda došlo k porušení ústavy, nebo ne. Jenže ona najednou nařizuje výkonné moci, jak má jednat. Navíc s velmi chabým odůvodněním.
Může tento spor změnit v budoucnu rovnováhu moci mezi Hradem a vládou?
Jistě, může změnit rovnováhu nejen v rámci výkonné moci, ale i v rámci vztahů mezi mocí soudní a výkonnou. Přímo se tady nabízí známé rčení: Kdo bude kontroloval nejvyšší kontrolory? Tohle je opravdu mimořádně vážná věc. Ještě vážnějších věcí jsme byli svědky v Rumunsku v případě jejich Ústavního soudu, který přímo zasáhl do průběhu demokratických voleb. Takové věci ohrožují fungování právního státu. Kdyby po čase Ústavní soud vyšel prezidentovi vstříc, tak se Česká republika třeba podle pana docenta Kudrny stává jakousi druhou republikou nebo čtvrtprezidenciálním systémem. Výrazně by se posílily kompetence prezidenta. Podle mého by se to stalo v rozporu s duchem i literou ústavy.
Rozruší nebo prohloubí onen spor a jednání Ústavního soudu nedůvěru občanů vůči státu a základním ústavním institucím?
Jsem přesvědčen, že to se už stalo vinou zmiňovaného předběžného opatření, které bylo vydáno během několika hodin. Navíc se k němu nemohla ani vyjádřit vláda, takže se jednalo také o porušení práva druhé strany na vyjádření. Veřejnost asi zaskočila právě rychlost rozhodnutí ve věci, která nevyžadovala vůbec žádné mimořádné opatření, protože ochrana zájmů České republiky byla plně zajištěna vládní delegací a nehrozilo žádné nebezpečí prodlení, žádná katastrofa. Občan si oprávněně řekl: „Někdo je si asi rovnější. Já čekám na rozhodnutí jakéhokoli soudu rok, dva nebo i více, ale pro ty privilegované Ústavní soud, který jim jde na ruku, rozhodne okamžitě.“ To je pro veřejnost velmi nedobrá zpráva. Důvěra v Ústavní soud byla hluboce otřesena. Chtěl bych poděkovat těm dvěma statečným soudcům, jednak za to, že měli odvahu se vzepřít většině kolegů, ale především za to, že na rozdíl od nich oni své stanovisko skutečně opřeli o precizní zdůvodnění. Jejich stanovisko je odborně perfektní.
Jak vlastně vnímáte prezidenta Petra Pavla po třech letech v úřadu? Kde vidíte jeho největší úspěchy, a naopak největší slabiny?
Jeho velkým úspěchem je permanentní mobilizace jeho voličů. To je dáno mimo jiné i neradostným faktem, že právě Petr Pavel je symbolem naděje pro voliče, jejichž preferované strany neuspěly v loňských volbách. Nehovořil bych o lídrovi opozice, jen o symbolu. Další důležitou věcí pro mě je to, že Petr Pavel byl podle mého hlubokého přesvědčení marketingovým tahem miliardářů, kteří stáli za ním. Rozhodně to nebyl žádný projev spontánní vůle občanské společnosti. Lidé v pozadí si zjistili, že česká veřejnost chce mít v čele státu slušného, dobře vypadajícího politika, což je bohužel také reakce na druhý mandát Miloše Zemana. Tehdy měl prezident Zeman využít svého politického vlivu na to, aby se zapsal do dějin jako státník, otec vlasti, jakýsi tatíček 2.0. Jenže on byl bohužel velmi aktivistický, až agresivní. Vzpomeňme na jmenování, nejmenování ministra kultury, ministra zahraničních věcí atd. Miloš Zeman tedy připravil půdu Petru Pavlovi. Také proto se domnívám, že problém není konkrétní prezident, ale přímá volba prezidenta. Ta je v našich ústavních poměrech nebezpečná. Nejen v tom, že chybí provázanost mezi prezidentem a parlamentem, tak jak s tím počítala ústava. Ale zejména v tom, že skupina bohatých lidí si prostě vytipuje svého kandidáta, dá mu k dispozici peníze a potom co? Samozřejmě očekává adekvátní návratnost své investice. A my lidé můžeme volit, nechci rovnou říct loutky, ale prostě lidi, kteří jsou závislí na penězích a na vlivu mediálního byznysu. V politologii už pro to existuje teorie postdemokracie, kde jsou volby považovány za formální nástroj, ovšem ti, kdo skutečně rozhodují, stojí v pozadí, mimo volené funkce. Jenže jejich vliv na politiku je o to silnější. A prakticky nekontrolovatelný.
Rozumím tomu správně, že současná hlava státu byla kandidátem oligarchů?
Ano, situace je vážnější, než si myslí většina lidí. Nicméně netýká se to jen Petra Pavla, ale také Andreje Babiše, který je politikem, oligarchou i lobbistou. Tak funguje náš systém, a zdůrazňuji, že systém, ne konkrétní vláda. Jistěže i za předchozí vládou Petra Fialy stály konkrétní osoby byznysu, v jejichž prospěch jeho vláda pracovala. Jednoduše řečeno: jak jsme si zprivatizovali v 90. letech téměř 100 % majetku, tak to vypadá, že jsme si postupně zprivatizovali i politiku. Bohužel – a není to jen můj dojem, třeba ekonomové na to mají řadu studií – po Rusku je Česká republika nejvíce zasažena vlivem oligarchů. Dokonce se říká, že za jednu korunu, kterou investují do politiky, vrátí se jim 100 korun na veřejných zakázkách, které jsou u nás předražené, proto jsou drahé ceny prakticky všech komodit. Ceny jednoduše jsou politicky ovlivňovány nejen tržně, ale i mimo trh, samozřejmě s výjimkou některých sektorů. U nás jsme tedy svědky nějakého oligopolu a ne demokracie.
Jak po půl roce činnosti hodnotíte vládu?
Vláda si docela dobře poradila s energetickou krizí, která byla způsobena válkou v Perském zálivu. Ceny pohonných hmot v České republice jsou nižší než třeba v Rakousku. Nevytvořilo to tak silný inflační tlak, jak jsme se domnívali, právě proto, že vláda zavedla sérii opatření včetně snížení daně z nafty. Myslím si, že tohle je velmi pozitivní. A kde vláda naopak selhává? Není ochotná snižovat schodek, jak si to přáli třeba Motoristé nebo SPD. No a jsou zde i individuální resty. Například pan ministr kultury měl už dávno předložit nový zákon o veřejnoprávních médiích. Zákon je v současné době trochu u ledu, jeho plnění se přesouvá na 1. 1. 2027. Takže uvidíme. Zdá se tedy, že vláda nebo někteří ministři v některých parametrech nebyli úplně připraveni. Zaznamenali jsme také problém u ministra obrany, který byl umlčen za své názory o Ukrajině, aby potom, když měl být zvolen náčelník generálního štábu, byl jediný, který hlasoval proti němu. Možná proto, že ho vybral premiér. Tyto věci mě poněkud překvapují, nicméně půl roku je příliš krátká doba na nějaké skutečné hodnocení. Jako v případě každé vlády si my, občané, musíme dávat pozor, aby nás vláda – stejně jako každá jiná – nepřipravila o víc svobody a víc peněz, než je nezbytně nutné.
Pokud byste měl dát nějakou podstatnou radu hlavě státu a také vládě, jaké rady by to byly?
Prezidentovi bych doporučil, aby vtiskl funkci prezidenta svou osobnost, nelpěl tolik na svých poradcích a aby se pokoušel s vládou domluvit. Bylo by skvělé, kdyby se sešli na pivu s předsedou vlády a zkusili vymyslet jiný scénář vztahů než ten, který jsme viděli v Ankaře.
Vládě bych vřele doporučoval, aby se bránila tlakům zvenku ať už z Evropské unie, nebo z NATO na zvyšování našich výdajů na obranu. Problém vlády České republiky nejsou přímo peníze, ale předražené veřejné zakázky prakticky na cokoliv. Na slavné F35 jsme vydali dvojnásobně více peněz než Řekové. Sedmkrát víc jsme zaplatili za lehké kulomety než Norové. Problém České republiky je efektivní vynakládání prostředků, a to i na bezpečnostní síly. Máme na to řadu zpráv Nejvyššího kontrolního úřadu. Myslím si, že Česká republika i za cenu, že bude kritizována v zahraničí, by měla maximum peněz věnovat vědě, výzkumu a školství. Zejména tomu vysokému. Na ekonomikách Spojených států, Číny, ale třeba taky Izraele a Jižní Koreje je vidět, že úspěšná ekonomika budoucnosti je ekonomika založená na vzdělanosti, patentech, umělé inteligenci, digitalizaci, ne na tom, kolik vyrobíme tanků, letadel nebo děl.
To, o čem zde hovoříte, není moc veselé. Jsme svědky úpadku politické kultury, nebo dokonce její degenerace?
Zcela jednoznačně. Česká politická kultura nikdy nebyla moc vysoká. Avšak pamatujeme si například na doby, v devadesátých letech a na začátku dalšího století, kdy se poslanci tvrdě pohádali ve sněmovně a pak šli spolu normálně na pivo. To ukazuje na fakt, že tady byla úcta k jinému názoru a především úcta k jinému člověku. Bylo považováno za přirozené, že druhý člověk má jiný názor. Dnes však žijeme v něčem, co můžeme nazvat degenerativní demokracií, jež se vyznačuje tím, že zejména ti, kdo se nejvíc zaklínají slovy o demokracii a svobodě, jsou ve skutečnosti těmi největšími autoritáři. Člověk s jiným názorem není prostě ten, s jehož názorem nesouhlasím, ale je to hned nepřítel, kterého není třeba přesvědčovat argumenty, ale rovnou zničit a dehonestovat ho, že je to agent cizí mocnosti nebo dezolát a ještě mnohem horšími nálepkami. Jako politologa mě velmi mrzí, že naše politika je plná iracionálních emocí, že se z ní vytrácí zdravý rozum.
Průzkumy veřejného mínění ukazují dlouhodobě na pokles důvěry občanů ve stát, v instituce, ale dokonce i pokles důvěry k demokracii a její fungování. V historii často takový pokles důvěry lidí v demokracii znamenal nástup něčeho zlého. Je oprávněná obava, že by za určitých okolností mohlo něco takového hrozit i u nás?
Ta obava je naprosto oprávněná. Neznáme konkrétní obrysy toho, co se na nás valí, jestli to bude režim jediného vůdce, více decentralizovaný systém nebo třeba něco, co se bude tvářit jako demokracie, ale bude postihovat nepříjemné názory, které bude nazývat dezinformacemi, a tak dále. Rozdíl možná bude v tom, že zatímco režimy, ať už komunistický, nebo nacistický, v jednu chvíli odhodily masku a jasně řekly, my demokracii nechceme, chceme totalitní stát, tak tady to může mít ještě po nějakou dobu masku demokracie, ale přitom už to žádná demokracie nemusí být. To vážně hrozí, když se otřásá důvěra lidí k demokracii a k demokratickým institucím. Je jisté, že pokud určité, předem neodhadnutelné procento lidí ztratí důvěru v demokracii, pak dřív nebo později bude s demokracií amen. Pro mě osobně, který zažil ještě nemalou část života v komunistickém režimu, je velmi nemilé zjištění, že se v řadě situací vracíme do dob mého dětství.
Řekněte mi tedy, jak vy, coby zkušený politolog a historik, charakterizujete současnou dobu?
Zcela jistě se nacházíme v hluboké krizi demokracie. Je smutné, že část „ultrademokratů“ si to odmítá připustit. Vliv byznysu na demokracii a na klíčová rozhodnutí volených zástupců je zcela očividný. Hovoří o tom třeba Martin Wolf, šéfkomentátor Financial Times, ve své knize Krize demokratického kapitalismu. V mnoha oblastech, namátkou jen například v oblasti ekonomického růstu, evropské integrace, migrace a mnoha dalších je obrovský rozdíl mezi tím, co chce většina občanů, a tím, co chtějí politické elity, jestli tedy vůbec slovo elity je zde použitelné. To je jeden z hlavních důvodů krize demokracie a také obrovského nárůstu popularity těch takzvaných radikálních stran jako AfD, strany Nigela Farage Reform nebo strany Marine Le Penové. Odehrává se to v Evropě, v Americe i jinde, je to globální jev. Prvním krokem k nápravě je přiznat si, tak jako u lékaře, že máme – naše demokracie má – chorobu a měla by následovat velmi intenzivní společenská diskuse o tom, jaká cesta vede k odstranění oné choroby a k uzdravení. Velmi nepříjemně mě překvapuje, že naši intelektuální přátelé, ať už z akademických, novinářských, nebo politických kruhů úplně rezignovali na snahu hledat příčiny této zhoršující se choroby. Čest několika mála výjimkám… O tom pojednává zmiňovaná kniha Martina Wolfa, včetně otázky, proč to, co vysadilo Západ na civilizační špičku, najednou skomírá. U nás vidíme jednak popírání, že jsme v nějaké vážné krizi, nebo hledání viníků v nějakých smyšlených agentech cizích mocností. Vůbec se nechceme ptát, jak z toho ven. Budoucnost ukáže, jestli budeme schopni ozdravného procesu. Pokud ne, musíme počítat s řadou krizových scénářů. Lidé v západních zemích hovoří vzhledem ke zhoršující se vnitrostátní bezpečnosti dokonce o možnosti občanská války mezi nově příchozími a starousedlíky. Vyžaduje to opravdovou odvahu, jak intelektuální, tak politickou, skutečně poznat, jaké problémy jsou opravdu relevantní. Musíme bezpodmínečně například zásadně omezit roli strachu. Dnes politika neustále straší občany válkou, nemocemi a kdečím jiným. Potřebujeme nového Aristotela, který by jako syn lékaře určil dobrou diagnózu a navrhl kvalitní léčbu.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 7/2026.
