Miliony žen dnes oblékají sportovní oblečení, aniž by je napadlo, že ještě před sto lety mohlo být několik centimetrů odhalené nohy společenským pohoršením. Suzanne Lenglenová (1899–1938) patřila k ženám, které tuto hranici posunuly. Na tenisový kurt přišla bez korzetu, ve zkrácené sukni, s krátkými rukávy a později s hedvábnou čelenkou. Hrála jako posedlá, oblékala se jako módní hvězda a mezi gamy si dopřála doušek koňaku. Nebyla jen tenisovou šampionkou. Byla jednou z prvních skutečných ženských sportovních celebrit.
Skandál na kurtu
Léto 1919. Wimbledon. Na centrálním kurtu proti sobě stojí čtyřicetiletá britská šampionka Dorothea Lambert Chambersová a dvacetiletá Francouzka Suzanne Lenglenová. Dvě generace ženského tenisu, dva naprosto odlišné světy.
Lambert Chambersová představuje zavedený řád. Lenglenová do něj vtrhne jako uragán.
Na sobě má bílé šaty s rukávy a sukní sahající jen kousek pod kolena. Dnes nic pozoruhodného, tehdy téměř skandál. Ženy hrály tenis v dlouhých sukních, objemném spodním prádle a oděvu, který měl často mnohem blíž ke společenské toaletě než ke sportovní uniformě. Lenglenová potřebovala něco jiného. Potřebovala se hýbat.
A tak začala postupně odhazovat všechno, co jí v pohybu překáželo – korzet, přebytečnou látku, dlouhé rukávy i představu, že sportovkyně musí vypadat především cudně.
Jenže tím její wimbledonské představení neskončilo.
Během vyčerpávajícího finále začala ztrácet síly. Její otec Charles, který byl zároveň jejím trenérem, jí z tribuny podle dobového příběhu hodil stříbrnou placatku. Suzanne se napila. Nebyla v ní voda, ale koňak. Lenglenová se vzchopila a zápas otočila. Zvítězila 10:8, 4:6, 9:7 a stala se první Francouzkou, která vyhrála Wimbledon.
Koňak místo ionťáku
Dnes by takový zápasový rituál působil téměř surrealisticky. Pro Lenglenovou však nebyl koňak jen jednorázovou kuriozitou. Mezi sety si podle dobových vzpomínek dopřávala doušky brandy nebo koňaku, aby se uklidnila a povzbudila. Když se pořadatelé začali na její alkoholické občerstvení dívat méně shovívavě, měl jí prý otec podávat kostky cukru namočené v koňaku.

Ani cesta do Spojených států v roce 1921 ji nepřiměla své zvyklosti změnit. Na americkém mistrovství údajně požadovala, aby jí organizátoři diskrétně zajistili alkohol, přestože ve Spojených státech platila prohibice. Suzanne Lenglenová zkrátka nebyla sportovkyní, která by se přizpůsobovala okolí.
Hedvábná čelenka
Koňak byl ovšem jen jednou částí jejího obrazu. Tou druhou byla móda. Nejvýraznějším symbolem se stala hedvábná čelenka neboli bandeau. Lenglenová ji nosila kolem krátkého účesu ve stylu bob a z praktického doplňku udělala módní poznávací znamení. Čelenky bývaly puntíkované nebo jinak zdobené a jejich podoba či barva se mohly měnit podle příležitosti.
Účel byl přitom prostý: udržet vlasy mimo obličej.
U Lenglenové se však praktické velmi rychle měnilo v módní.
Na kurt nastupovala v hedvábných šatech, postupně s kratšími rukávy a odvážnějšími střihy. Mimo kurt si přes ramena přehodila elegantní kardigan nebo kožešinový plášť. Krátké vlasy, červené rty a výrazné doplňky dotvářely obraz ženy, která vypadala spíše jako filmová hvězda než jako sportovkyně.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 10/2026.
















