Švédští sociální demokraté a levicově orientované strany kladli velký důraz na vstřícnost vůči muslimským skupinám také (nebo zejména) proto, aby si udrželi své mocenské pozice.
Ramadán, který získává stále větší prostor v médiích, a politici, kteří se kroutí do uzlů, aby ukázali, jak jsou angažovaní v muslimských svátcích. Úřad, který má chránit muslimy před diskriminací, a diskuse o zvláštních zákonech, kde se muslimové stávají stále větší, hlasitější a náročnější skupinou. Požadavky na halal jídlo, na to, aby se ve školách a věznicích nepodávalo vepřové. Přibližně 250 000 mladých lidí žije ve strukturách, utlačujících občany na základě cti. Mrzačení ženských genitálií, dětské sňatky a také vraždy na základě cti vůči těm, kdo chtějí opustit islám. To vše jsou nové jevy, se kterými se švédská společnost musí vypořádat, protože islamizace nabírá na rychlosti.
Švédsko se mění v základech, nejen proto, že se staví stále více mešit a opakovaně jsou vznášeny požadavky na volání k modlitbě. Přizpůsobování společnosti islámu je něco, čemu většina sekulárních Švédů těžko rozumí a přijímá – ale zároveň mlčí ze strachu, že budou označeni za islamofoby, rasisty a xenofoby.
Muslimové a socialisté
Během většiny 20. století bylo Švédsko jednou z nejhomogennějších a nejsekularizovanějších zemí Evropy. Náboženství, především křesťanství, se z velké části přesunulo z veřejného prostoru do soukromého života a švédská sebeidentita byla formována myšlenkami rovnosti pohlaví, individualismu a silné důvěry ve stát jako neutrálního garanta práv občanů. Právě na tomto pozadí je setkání – či spíše střet – s rostoucí muslimskou menšinou dnes vnímáno jako jedna z nejhlubších společenských změn v moderní švédské historii. Také proto, že islám je politickou ideologií, před jejímž právním systémem šaría Švéd stojí nepřipravený a většinou neznalý.
Nejprve si udělejme malý pohled zpět, aby čtenáři pochopili časové perspektivy a jak rychle k změnám došlo. První muslimové přišli do Švédska v malém měřítku po druhé světové válce. Ale teprve s pracovní migrací v 60. a 70. letech začal jejich počet růst. V následujících desetiletích, kdy uprchlická migrace kulminovala, vznikaly také náboženské organizace, mešity a sdružení. Islám se tak stal viditelnou součástí švédského náboženského prostředí, i když role náboženství byla dlouho ve společenské debatě tlumena.
Potom se ovšem jedna politická strana rozhodla spolupracovat se Švédskou muslimskou radou – a to sociální demokraté. V polovině 90. let v kontroverzní dohodě byly muslimům slíbeny pozice ve švédské společnosti na oplátku za to, že dali své hlasy sociálním demokratům.
Znepokojivý vývoj
V 21. století se proces značně zrychlil, zejména po migrační krizi v roce 2015. Švédsko tehdy přijalo velké množství lidí ze zemí, kde je islám majoritním náboženstvím, a islám se záhy etabloval jako druhé největší náboženství v zemi. Současně se začaly objevovat otázky ohledně integrace, hodnot a kulturní identity, které v politice zaujímaly stále důležitější místo.
Dlouhou dobu byla švédská integrační politika charakterizována výslovně ideologickou multikulturní ambicí. Stát podporoval různá náboženská společenství včetně muslimských organizací a zdůrazňoval důležitost toho, aby si lidé zachovali svou kulturní identitu a zároveň se stali součástí švédské společnosti. Ale s rostoucí segregací v některých oblastech a s rostoucí pozorností věnovanou otázkám násilí (třeba na základě cti), vzniku náboženských soukromých škol a oddělování pohlaví se debata změnila.
Dříve se jednalo hlavně o rozsahu migrace, ale posléze se stále více diskutovalo o hodnotách. Může silná sekulární společnost koexistovat s normami náboženských systémů, které v některých případech svůj soukromý i společenský život staví na zcela jiných názorech na genderové role, rodinu a svobodu jednotlivce? Tato otázka se stala jednou z nejkontroverznějších ve švédské politice.
V posledních letech se konflikty staly konkrétnějšími a viditelnějšími. Obce i státní úřady oslavují ramadán svými pozdravy a také více či méně symbolickými akcemi, což vyvolalo debatu o náboženské neutralitě státu. Někteří lidé to vidí jako projev inkluze v pluralitní společnosti, zatímco řada jiných tvrdí, že veřejné instituce by neměly dávat legitimitu vůbec žádnému náboženství.
Podobně vzrušené diskuse vznikly ohledně fotografií a videí, kde figurovaly zahalené ženy v komunálních kampaních a úředních informacích. Ano, stále jsou lidé, pro které to je jakási samozřejmá reprezentace dnešního Švédska. Ovšem v očích mnoha jiných lidí symbolizuje závoj systém norem, který je v konfliktu (například) se švédským modelem rovnosti pohlaví. Jisté je, že zastánci ženské podřízenosti ve jménu islámu dosud prosazovali své požadavky relativně bez odporu. Až v poslední době byla založena například organizace Kvinnokraft 4.0, která bojuje za rovnost všech žen a staví se proti normalizaci hidžábu ve společnosti jako neutrálního oděvu. Členové organizace argumentují, že hidžáb je politický nástroj a měl by být takto vnímán, a proto by neměl být normalizován, protože ukazuje strukturální útlak žen ve jménu islámského práva šaría.
Otázka úplného zahalení – burky a nikábu – se také opakovaně vrací do politické debaty, i když Švédsko dosud nezavedlo žádný obecný zákaz. Zastánci zákazu zahalování uvádějí, že takové opatření by posílilo rovnost a bezpečnost (a poukazují na různé podobné zákonné úpravy v evropských zemích, například ve Francii, Belgii, Rakousku, Dánsku, Švýcarsku a dalších), zatímco kritici varují před omezením svobody náboženství.
Současně začali vlivní politici formulovat jasnější kritiku progresivistických hodnot. Předsedkyně Křesťanských demokratů Ebba Busch například argumentovala, že islám, stejně jako jiná náboženství, se musí přizpůsobit švédským zákonům a hodnotám a že náboženské normy nikdy nesmějí stát nad demokracií a rovností. Ze strany Sverigedemokraterna (Švédští demokraté) byla kritika ještě radikálnější, když představitelé jako Richard Jomshof popsali islám jako ideologii, která je podle něj neslučitelná se západními hodnotami. Taková prohlášení posouvají pozice jak kritiků, tak příznivců islámu. V boji mezi svobodou sekulární společnosti a zastánci islamizace tak přituhuje.
Z hlediska veřejného mínění otázka islamizace odráží jasnou ambivalenci ve švédské společnosti. Nemálo Švédů si váží svobody náboženství a vidí rozmanitost jako přínos. Na druhé straně v lidech roste obava, že probíhající islamizace a vznik paralelních společností, kde už neplatí švédské právo, naráží na ústřední principy sekulární společnosti – zejména pokud jde o práva žen, podmínky výchovy dětí a svobodu jednotlivce žít bez náboženského tlaku. Nedávný průzkum například ukázal, že mladí muslimové mají větší sklon k opovržení vůči náboženským a sexuálním menšinám než Švédové, což je samozřejmě značně znepokojivý vývoj.
Spolupráce s extremisty
Celá desetiletí ve Švédsku stateční lidé před tímto vývojem varovali s tím, že je nutné zatáhnout za ruční brzdu, dokud není příliš pozdě. Přesto je stále mnoho švédských politiků (velmi diplomaticky řečeno) příliš naivních. Schvalují stavební povolení pro nové mešity a centra dawah, o kterých je známo, že zde dochází k indoktrinaci dětí a mládeže radikálním islámem. Nechávají muslimská sdružení v klidu fungovat, přestože se ukazuje, že jejich zástupci často kážou hodnoty neslučitelné s rovností a demokracií.
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 3, nyní na novinových stáncích.
