Každý, kdo někdy procházel po nábřeží Na Františku, tu budovu musel vidět. Monumentální palác s obrovskou skleněnou kupolí, která se po setmění tajemně leskne nad hladinou Vltavy.
Budova Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, postavená v klasicizujícím duchu s prvky elegantního art deca, mě fascinovala léta. Chodila jsem kolem a vrtalo mi hlavou: Jak to vypadá tam uvnitř? Co přesně ta gigantická skleněná kupole prosvětluje? Ta zvědavost mě nakonec přemohla. Kontaktovali jsme v redakci tým ministra Karla Havlíčka, který pro záměr projevil pochopení a vstřícnost.
Když se za mnou zaklaply těžké vstupní dveře, ocitla jsem se v jiném světě. Nebyl to strohý úřednický prostor, ale chrám čisté tvůrčí síly první republiky. Fascinovala mě ta absolutní jednota umění a řemesla. Každá linie, každé svítidlo, kování dveří i velkolepá sochařská výzdoba na jižní a západní fasádě, kde mistři jako Josef Mařatka nebo Čeněk Vosmík vytesali do kamene symboly tehdejší národní hrdosti – od vorařství na Vltavě až po vzkvétající moderní průmysl. Nečekejte ode mě kunsthistorický referát. Byl to čistý, hluboký obdiv k době, kdy i státní instituce vznikaly jako totální umělecká díla.
Jenže na kochání nebyl čas. Pan Benátský, můj průvodce, se podíval na hodinky a s úsměvem oznámil: „Mám na vás přesně dvacet minut.“
Následoval čistý fotografický poklus. Vyběhli jsme schody, prošli reprezentativní sály, nahlédli do salonků, kde se psaly hospodářské dějiny, a pak zamířili výš, přes půdu až do samotné kupole. Stála jsem na vrcholu budovy, kolem mě se otevíraly neotřelé průhledy na Prahu a já v rychlosti mačkala spoušť, abych zachytila tu nečekanou perspektivu a linie města pod sebou.
Při tom spěchu jsem ale nepřestávala fascinovaně zírat na detaily. Třeba na mosazné hady ovinuté kolem zábradlí. Nezasvěcený člověk v nich uvidí jen dekoraci, ale prvorepublikoví architekti mysleli koncepčně: je to odkaz na berlu antického boha obchodu Merkura, symbol moudrosti, diplomacie a férového podnikání.
Pak mě ale průvodce dovedl do samého srdce budovy. Postavila jsem se do přesného geometrického středu hlavního schodiště, zaklonila hlavu a tehdy se to stalo. Nad hlavou se mi otevřel dokonalý, hypnotizující vesmír z oceli a skla. Ta prosklená kupole zevnitř bere dech. Čistá geometrie, hloubka a dokonalost.
Když jsem ale ostřila na kované zábradlí vedoucí k tomuto skleněnému nebi, všimla jsem si prázdných míst. Průvodce potvrdil mé tušení: původně zde byly hrdě tepané československé státní znaky. Během německé okupace je nacisté nechali odstranit. Válka skončila před více než osmdesáti lety, ale znaky se sem už nikdy nevrátily.
Když jsem po dvaceti minutách, udýchaná, ale s plnou paměťovou kartou, opouštěla budovu, musela jsem na ta prázdná místa myslet. Není po tolika letech čas je vrátit zpět? Nebyla by obnova těchto prvorepublikových symbolů tou nejlepší výzvou pro současné ministerstvo?
V příštím díle seriálu Tajná Praha se vydáme přes řeku a pokusíme se v budově Senátu České republiky odhalit stará i nová valdštejnská tajemství.
