Evropská vrchnost došla k závěru, že je třeba zachránit klíčový unijní průmysl. A tak věrna svým osvědčeným metodám zasedla a vymyslela regulaci, která to má údajně zařídit.
Nazývá se „Industrial Accelerator Act“ (zkráceně IAA), což přeloženo do češtiny znamená „Zákon o průmyslové akceleraci“. Jak už tento název napovídá, jde opět o mimořádně výživné počteníčko, mimo jiné názorně dokládající, jak moc je evropská vrchnost odtržena od reality a jak vůbec nechápe, která bije. Ostatně už samotná myšlenka, že přeregulované ekonomické a podnikatelské prostředí táhnoucí unijní průmysl dolů lze zachránit další regulací, je hodna toho, aby byla navždy vytesána nad průčelím radnice v Kocourkově.
A jak má ona záchrana vlastně probíhat a čeho konkrétně se má týkat? Je zaměřena na klíčová a energeticky náročná průmyslová odvětví, jako je výroba kovů, cementu, chemikálií či automobilový průmysl. Ústřední myšlenkou (lze-li tvrdit, že materiál nějakou myšlenku vůbec má) je zvýšení poptávky po nízkouhlíkových technologiích a produktech vyráběných v EU.
Dluhy pro elektromobily
Zjednodušeně řečeno se toho má dosáhnout tím, že tyto technologie a produkty mají být preferovány ve veřejných zakázkách. Což vzhledem k tomu, že jde o technologie dražší než ty „tradiční“, nebude znamenat nic jiného, než že se ve veřejných zakázkách prošustruje více peněz. Samozřejmě erárních. A veřejným rozpočtům pustí žilou i další navrhované opatření. Podle něj mají být firmy podporovány v tom, aby pro své vozové parky nakupovaly elektromobily. Přičemž pod pojmem „podporovány“ je třeba rozumět „subvencovány“. A protože jsou rozpočty drtivé většiny členských zemí EU v mínusu, bude to znamenat, že zatnou své dluhové sekery opět o něco hlouběji.
Evropská vrchnost tím chce vytvořit umělou poptávku po produktech vyráběných v EU prostřednictvím nízkouhlíkových technologií. A protože s nimi nejsou unijní firmy konkurenceschopné na světových trzích, vytvoří jim „trh“ umělý, přičemž zavede taková opatření, která světové konkurenci znemožní přístup na něj buď úplně, nebo za podmínek, které neohrozí postavení firem unijních. Ty tak budou chráněny před „volným“ trhem globálním. Což však nepovede k ničemu jinému než k jejich dalšímu zaostávání, protože je nebude nic motivovat k tomu, aby se pokoušely světové konkurenci vyrovnat.
Motorem technologického a hospodářského rozvoje je totiž právě konkurence. A pokud tento motor jejím umělým omezováním zpomalí, nebo se dokonce zastaví, děje se to samé i s technologickým a hospodářským růstem. Podobně jako se to ostatně dělo i v bývalé RVHP. Takže pokud se má zastavit trend postupné ztráty konkurenceschopnosti EU, není řešením vytváření umělých poptávek a ochranářských opatření, ale právě naopak odbourání regulace. Samozřejmě v první řadě té „zelené“. A ve druhé té, která byla vytvářena s cílem „konat dobro“. Tedy například různé kvóty, diverzity a podobné blbiny. Jestli totiž může něco EU posunout vpřed, tak je to právě návrat k volnému trhu.
Regulace zabíjejí konkurenci
V Evropě je prostě třeba opět vytvořit konkurenční prostředí. A to nejen mezi firmami, ale i mezi jednotlivými státy. Což neznamená jenom podbízení se nízkými daněmi, ale i vytváření příznivého a deregulovaného podnikatelského prostředí, případně nabídkou kvalitní pracovní síly. Protože právě konkurence mezi jednotlivými zeměmi byla tím, co v minulosti posouvalo Evropu vpřed. Není ostatně náhodou, že její ústup z pozic globálního ekonomického (i politického) hráče začal právě ve chvíli, kdy začal proces její větší integrace prostřednictvím EU spojený s čím dál tím větším zasahováním evropské vrchnosti do věcí členských států (ostatně legislativa EU má před tou národní přednost). Základ k tomuto uspořádání dala Maastrichtská smlouva platná od roku 1993. A od tohoto roku klesl podíl zemí EU na světovém HDP o 41 %. A to přesto, že její populace se za tu dobu asi o 10 % zvýšila.
To už zkrátka nemůže být náhoda a ukazuje se, jak moc je koncept takto silně integrované EU neživotaschopný a škodlivý. A unijním firmám nepomůžou žádné „zákony o akceleraci“, ale to, že se jim uvolní ruce a vyčistí se podnikatelské prostředí. Což v praxi neznamená nic jiného než návrat k takové úrovni integrace, která pouze odstraňuje překážky ve volném pohybu zboží a kapitálu a vytváří prostředí, ve kterém si mohou státy a jejich firmy navzájem volně konkurovat. A z EU by se stala malá a levná nadnárodní servisní instituce, která by členským zemím sloužila. A nikoliv naopak.
Čtěte také:
Dvourychlostní EU? A není to málo, paní Ursulo?
„Hlas Ameriky“ se vrací
Evropská vrchnost si stěžuje na „nespravedlivou“ konkurenci
