Vracíme se ke komunismu? Kdepak, to jen stát vytváří dotační narkomany

Díváme se na současný systém, který zřetelně zavádí a podporuje plánované hospodářství a rovnostářství. Chcete-li, rovné příležitosti, či rovná práva. Je to ale opravdu tak?

Dlouho sleduji vývoj společnosti z pohledu podnikání, samostatnosti a ochoty živit se sám a být, pokud možno, co nejvíce nezávislý na autoritách, státu a podobně. Celý svůj život, ať úspěšněji, či méně úspěšně, žiji tak, že se nespoléhám na pomoc státu, na jeho „štědrou dlaň“, na jeho záchrannou sociální síť. A při té příležitosti si všímám věcí, které jsem si začal spojovat s návratem socialistického plánování, včetně zesílení hlasu občanů, kteří volají po státních zásazích a po konejšivém objetí státní sociální náruče.

Celá dynamika tohoto procesu začala zrychlovat po našem vstupu do EU, kdy jsme lačně začali inkasovat dotace, které nám bohatý Západ posílal na podporu našeho skomírajícího hospodářství a na budování zaostalé infrastruktury. Ale uvědomil jsem si ještě jeden vliv. Když se k nám se štědrými pobídkami státu dostávaly veliké zahraniční korporace, které nám hodlaly ukazovat, jak má vypadat moderní průmysl, obchod, obchodní centra a podobně.

A pak se to pořádně rozjelo. Politické neziskovky začaly bujet jako houby po dešti, nejprve se štědrými sponzorskými příspěvky zahraničních investorů (ano, záměrně píšu investorů, protože je nepovažuji za dobročinné mecenáše), které pak překlopily svoje financování na sosání ze státního rozpočtu. Tedy na vysávání daní, státem vybraných od ekonomicky aktivních pracujících, kteří jako jediní vytvářejí skutečnou nadhodnotu, ze které společnost může jako celek bohatnout.

Dotační narkomani

A s tím se zároveň roztrhl pytel různých nárokovaných dávek, pobídek, grantů. V podstatě pod heslem, když můžou tihle, proč bych nemohl i já. A čím byla daná skupina, či jednotlivci hlasitější, o to více byl stát ochotnější z peněz vybraným „všem“ darovat jen „někomu“. Dalo by se to prezentovat něco jako držhubné.

A tam spatřuji kámen úrazu. Nikoli, v tom, jestli na to stát má. Protože stát, jako nejvyšší orgán vládnoucí ozbrojenou mocí a vládnoucí mafiánskou vymáhací strukturou si může daně (rozuměj výpalné) kdykoliv navýšit.

Ten kámen úrazu vidím úplně jinde. A dle mého soudu má zcela největší devastační účinek. Dotace, granty, pobídky, podpory, dávky, lhostejno, jak to nazveme, mají naprosto korupční účinek. Vytváří totiž dotační narkomany. A jak je známo, čím déle a čím více je kdokoli na čemkoli závislý, o to více ztrácí schopnost fungovat bez své dávky a kvůli dávce je ochoten i krást a zabíjet.

A ještě jedna věc mi došla. Ono se totiž nejedná o touhu po komunismu, kdy všichni budeme mít stejně. To děsivé na tom je, že někdo si nárokuje, aby mu všichni přispěli. Takže jde o bezprecedentní sobectví a egoistický pohled. A ano, je to přesně v té bezcitné arogantní sobecké doktríně, kdy jedinec je všechno a ostatní mu mají zaplatit jeho potřeby.

Tak to mi došlo, jakmile se na internetu objevila ta část projevu diskutované režisérky, který už při předávání ceny nezazněl. A já vám ho sem dávám spolu s dalším příspěvkem, kdy se stát stává dealerem, aby si vychoval další závisláky.