Zelené slzy a Macinkův trik, jak z ministerstva klimatické tísně vzniklo zase MŽP

Podle ekologické scény měl příchod Motoristů na ministerstvo životního prostředí znamenat něco mezi koncem civilizace a návratem do uhelného pravěku. Padala silná slova o „uhlobaronech v pozadí“, „fosilní ideologii“ a systematické destrukci „ochrany“ klimatu. Člověk by skoro čekal, že se před budovou MŽP rozhoří ohně a úředníci budou z budovy prchat v plynových maskách.

Nestalo se nic z toho. Místo klimatické apokalypsy přišla reorganizace. Místo ideologického pogromu konzervativní racionalizace. A místo revoluce prostý manažerský zásah do struktury úřadu, který byl dlouhá léta nafouknutý nejen počtem odborů, ale i vlastní důležitostí. Svět se nezastavil, klima nezmizelo.

Co se skutečně stalo (a co ne)

Zatímco rudozelení kritici mluvili o likvidaci klimatické politiky, realita byla podstatně prozaičtější. Ministerstvo životního prostředí přišlo o sedm útvarů, ve třiadvaceti případech došlo k jejich přesunu v rámci organizační struktury, a zároveň vzniklo pět nových. Ano, některá systemizovaná místa zanikla. Jiná naopak vznikla. Přesně tak, jak to u každé větší reorganizace bývá.

Klíčová změna spočívá ve sloučení sekce ochrany klimatu se sekcí ochrany životního prostředí. Nikoliv ve zrušení agend, nikoliv v jejich vypaření, ale v jejich začlenění do širšího celku. Klimatická politika nezmizela, jen přestala stát osamoceně na piedestalu, odkud shlížela na zbytek resortu s pocitem morální výlučnosti.

Jinými slovy: mluvíme o zeštíhlení, optimalizaci a řízení. O snaze dát úřadu strukturu, která odpovídá realitě, nikoliv ideologickým představám. Kdo čekal motorovou pilu, byl hodnotově zklamán, a možná taky ne, a tuto reorganizaci považuje za fosilní kontrarevoluci.

Macinkův trik: Klima zmizelo… a znovu se objevilo

Celá hysterie kolem změn na ministerstvu by se dala popsat jako špatně pochopený kouzelnický trik. Petr Macinka v roli politického Copperfielda prý „nechal zmizet klima“. Publikum zalapalo po dechu, ekologické organizace vykřikly a individua sužovaná klimatickou tísní si začala zapisovat datum konce planety. Jenže pak přišel ten nudný moment, kdy se podíváte pozorněji, a zjistíte, že kouzlo je vlastně jen v úhlu pohledu.

Nezmizelo klima jako agenda. Nezmizely evropské závazky, úředníci ani paragrafy. Zmizelo pouze klima jako samostatná ideologická svatyně, vyčleněná sekce s vlastním morálním glejtem a nárokem stát mimo běžná pravidla řízení státu. Zmizel pocit, že jedna oblast politiky má automaticky vyšší pravdu a důležitost než všechny ostatní.

A vzápětí se klima znovu objevilo. Ne v kouři a světlech reflektorů, ale tam, kam z hlediska fungování státu patří – mezi ostatní agendy, pod technické a manažerské řízení, vedle ochrany vod, ovzduší apod. Bez aureoly výjimečnosti, zato s odpovědností, rozpočtem a nutností spolupracovat. Nezmizelo klima. Zmizela výlučnost.

Proč zelené organizace pláčou

Reakce části ekologických organizací by byly komické, kdyby nebyly tak dokonale předvídatelné. Varování před ohrožením podnikatelského prostředí, koncem odbornosti a návratem „fosilní ideologie“ zní jako playlist, který se v české debatě točí už dobrých patnáct let. Pokaždé, když se změní politické rozložení sil, objeví se stejná slova, stejné obavy a stejná jistota, že tentokrát už opravdu jde o všechno.

Zajímavé je, že „věda“ se ozývá nejhlasitěji právě ve chvíli, kdy ztrácí své institucionální privilegium, nikoliv tehdy, když se o klimatu rozhoduje bez veřejné debaty, alternativ a kontroly. Odbornost je náhle ohrožena ve chvíli, kdy se má zařadit mezi ostatní odbornosti a obhajovat se argumenty, ne statusem posledního slova.

Ekologické organizace si za ta léta zvykly mluvit z pozice, kde nebylo nutné vysvětlovat, obhajovat ani snášet nesouhlas. Kritika byla automaticky „popíráním vědy“, oponent „popíračem klimatické krize“ a politická změna „katastrofou“. Jenže politika takhle nefunguje, a už vůbec ne ve chvíli, kdy do hry vstoupí někdo, kdo není ochoten přijmout předem daný slovník i hierarchii hodnot. Největší ekologickou katastrofou tak není reorganizace ministerstva. Ztrátou je její výsadní postavení.

Wasserbauer – technik místo kazatele

Do čela nově sloučené supersekce se nepostavil profesionální aktivista, influencer ani kazatel klimatické apokalypsy. Jaromír Wasserbauer je chemik a akademik, tedy člověk z laboratoře, nikoliv ze zelených neziskovek. Svět grafů, procesů a odpovědnosti mu není cizí, zato svět transparentů a morálního vydírání ano. A právě to je pro část kritiků ten skutečný problém.

Ano, Wasserbauer není klimatický aktivista. Zároveň není ani ideologický bourač, který by chtěl „zastavit klima“ nebo vrátit republiku do éry kouřících komínů bez filtrů. Je to typ člověka, který ví, že řídit sekci se 150 úředníky znamená především řídit lidi, agendy a konfliktní zájmy, ne hlásat konec světa na tiskové konferenci.

Ten rozdíl je zásadní. Řídit 150 lidí není totéž, co recitovat klimatická dogmata. A ministerstvo životního prostředí není aktivistický happening, ale úřad státu. Ministerstvo neřídí transparenty, ale lidé.

Hysterická rétorika jako důkaz změny

Čím hlasitější protesty, tím menší skutečný zásah. To je jednoduché pravidlo, které se v tomto případě potvrzuje beze zbytku. Kdyby šlo o skutečnou demolici klimatické politiky, nebylo by potřeba takového křiku. Stačila by fakta. Jenže ta chybí.

Neproběhlo žádné rušení evropských závazků. Nikdo neodstoupil od Pařížské dohody. Nikdo nezakázal solární panely, větrníky ani vzývané elektromobily. Česká republika se přes noc nestala černou dírou uprostřed Evropy. Jediné, co se skutečně změnilo, je styl řízení a rozložení moci uvnitř jednoho ministerstva.

A právě to vyvolává paniku. Ne proto, že by se měnila politika, ale proto, že končí komfortní bublina, ve které bylo možné mluvit bez oponentů, rozhodovat bez vysvětlování a označovat nesouhlas za herezi. „Katastrofa“ v tomto slovníku neznamená kolaps klimatu, ale kolaps jistoty, že věci budou navždy fungovat stejně. Když se křičí o konci klimatu, obvykle jde jen o konec jistot, že na toto náboženství bude vždycky dost peněz.

Normalizace není destrukce

Tohle není óda na Motoristy, ani bezvýhradná obhajoba každého jejich kroku. Je to konstatování jednoduchého faktu: to, co se na ministerstvu životního prostředí děje, není destrukce, ale normalizace. Návrat politiky do politiky. Návrat střetu názorů tam, kde dlouho vládla jen jedna povolená pravda.

Klimatická agenda nezmizela. Jen přišla o výsadu být nedotknutelná. A to je v demokratickém státě zdravý, nikoliv nebezpečný proces. Ministerstva nejsou chrámy a úřední struktury nejsou dogmata. Zelená krev neteče. A možná právě proto je reakce tak přehnaná.

Čtěte a sledujte také:
Jak TO je? Jaromír Wasserbauer: Ministerstvo životního prostředí přijalo konec klimatické krize dobře
Zelené šílenství: Je morální propagovat to, co nefunguje?
Klima fanatici, nebo fosilní lobbisté? Piráti jdou z extrému do extrému