„Mr. Cash Money“ a jeho sladký život v německém multikulturním náručí

Při rozhovoru s německými novináři z veřejnoprávní televize ARD je nenuceně opřený o kapotu jednoho ze svých dvou drahých aut. „Cabrio mám na výlety do přírody, jinak jezdím audinou“, chlubí se ve své původní vlasti Jonathan A., Nigerijec s německým občanstvím, žijící v Dortmundu.

Na sociálních sítích kolem sebe rozhazuje penězi, říká si Mr. Cash Money. Je jedním z profesionálních podvodníků, kteří každoročně připravují německý stát o stovky milionů eur. A to až trapně prostým způsobem.

Tento zcela nemajetný podnikatel s německým pasem totiž úředně přiznává, že je otcem 24 dětí 24 žen z nejrůznějších afrických zemí. Co to znamená? Každé z těchto dětí má na základě platných německých zákonů okamžitý nárok na německé občanství. A to není vše! Matky, včetně jejich dalších dětí a četného příbuzenstva (a dokonce i biologických otců), obdrží navíc na základě tzv. scelování rodin povolení k pobytu v Německu. Pochopitelně se všemi sociálními výhodami.

Jak vydělat 1,5 milionu eur ročně

V tomto případě tak Mr. Cash Money přivedl doposud do Německa a jeho štědrého sociálního systému legálně 94 osob. O ně se nyní musí postarat stát. Podnikavý muž na tomto specifickém obchodu s migranty údajně vydělává 1,5 milionu eur ročně.

Případ Nigerijce není výjimečný, umožňuje jej díra v zákoně. Obvykle tento profesionalizovaný obchod funguje takto: Zprostředkovatel vyhledá nějakého nemajetného muže z okraje společnosti a domluví s ním, že za 5000 až 20 000 euro na ruku (tedy cash) dotyčný úředně přizná otcovství dítěte, jehož matka zatouží po životě v Německu. Moc pro to přitom udělat nemusí. Stačí jedna jediná návštěva notáře, matriky nebo pověřeného úředníka na velvyslanectví a vše je vyřešeno.

Skutečné otcovství nikdo nezkoumá a v zájmu „blaha dítěte“ vlastně ani zkoumat nesmí. Celá akce je bezpečná, úřadům se prakticky nedaří potvrdit, že se jedná o kriminální čin. Otcovství nelze zpětně odebrat, stejně jako nelze odebrat dítěti udělenou státní příslušnost. V Německu navíc neexistuje centrální registr osob a tak nelze ani zjistit, kolik dětí již žadatel přiznal.

Můžu mít dětí třeba sto

Tato sebezničující praxe našich sousedů není nic nového. O problému se ví již více než dvacet let. Po celou tuto dobu lidsko-právním blouzněním zpitomělí němečtí politici i úřady ubezpečují veřejnost, že usilují o jeho vyřešení, že ho berou vážně a že připravují reformu odpovídajícího zákona. Doposud se však nestalo vůbec nic.

„Já si klidně můžu mít těch dětí třeba sto, do toho nikomu nic není,“ říká ve shora citované reportáži německé televize sebevědomě další z oslovených podvodníků, muž s německým občanstvím původem z Ghany. Sám má sice skutečně pět vlastních dětí, dalších 15 ovšem těch přiznaných. „Nikdo mi nemůže nic udělat,“ dodává cynicky.

Je zjevné, že do německé multikulturní bárky již zatéká ze všech stran. A na stole leží stále palčivější otázka, která zní: Půjdeme s ní ke dnu i my? Vzhledem ke schopnosti a ochotě současné české vlády odolávat tlakům od našich „přátel“ ze Západu, v němž ostatně vidí nezpochybnitelný a následováníhodný vzor, je odpověď nejistá.