Mají-li dva státy velký kus společné historie, kultury, a nadto jazykovou blízkost či dokonce jednotu, obvykle to nachází průmět v nějakých sice vnějškových, ale podstatných rituálních úkonech. Například dlouhá léta byla v USA zavedena tradice, že první zahraniční cesta nově zvoleného presidenta vedla do Westminsteru za hlavou britského království. Tuto tradici porušil až v roce 2009 Barack Obama, který místo do Anglie jel do Kanady, což je sice též země Commonwealthu, ale pro tehdejší Londýn to byla zjevná ťafka, stejně jako první Obamova zahraniční cesta ve druhém mandátu roku 2013, která mířila pro změnu do Izraele.
Mimochodem, jsme-li u Obamy, pamatuje si ještě někdo, že za toho oslavovaného a Nobelovou cenou za barvu pleti dekorovaného prezidenta USA se americký státní dluh zdvojnásobil na téměř 20 000 miliard US-dolarů? Ke konci května 2015 dosáhlo zahraniční zadlužení USA 6 135 miliard US-dolarů. Velkou část amerických státních obligací držely dvě hospodářské mocnosti, a to komunistická Čína s 1 270 miliardami dolarů a Japonsko s 1 215 miliardami dolarů. To, myslím, trápí mnohé americké stratégy dodnes. Je to možná i důvod, proč ještě USA naplno nevytáhly tchajwanskou kartu.
Leč zpět k nám domů. Dobrou tradicí, zejména po rozdělení ČSFR na přelomu let 1992 – 1993, bylo oficiální deklarování vzájemné blízkosti obou národů a republik. Dlouho to mělo podobu rozmanitých společenských akcí, třeba společného zasedání vlád obou zemí, což zařízl až náš premiér Petr Fiala letos po vítězství Roberta Fica v parlamentních volbách v SR. Jiná taková rituální trachtace, rovněž věcně v zásadě formální, ale pro vztahy obou zemí a jejich občanů docela důležitá, spočívala ve vzájemném oceňování prezidenta jedné země nejvyšším vyznamenáním druhé země, třeba při příležitosti skončení mandátu atd. Bylo to zvykově chápáno jako gesto znamenající potvrzení toho, že nadstandardní vztahy platí a zadělává se na jejich pokračování tak trochu jako závazek pro následující hlavy státu.
Tak se v roce 2014 slovenský prezident Ivan Gašparovič před odchodem z funkce loučil v Praze se svým českým protějškem Milošem Zemanem a udělil mu nejvyšší slovenské vyznamenání Řád bílého dvojkříže. Ještě rok předtím, pro změnu u příležitosti konce mandátu českého prezidenta, si nejvyšší státní vyznamenání předali prezidenti České republiky a Slovenska Václav Klaus a Ivan Gašparovič. Sešli se kvůli tomu symbolicky v brněnské vile Tugendhat.
Klaus slovenskému prezidentovi udělil Řád bílého lva a Gašparovič svému protějšku Řád bílého dvojkříže. Nepovšiml jsem si však, že by svým jistě kádrově vybraným okem zavadil o jednoho či druhého českého státníka třeba slovenský prezident Kiska. Nebo že by snad paní Čaputová ocenila vzájemné vztahy obou zemí u příležitosti Zemanova odchodu z funkce v roce 2022? Ani nápad. Zřejmě i v oblasti vlastně zdánlivě nedůležité, tedy medailovací, se už kádruje.
O to víc nepřekvapí fakt, že poslední služební cesta prezidentky Zuzany Čaputové vedla za komunistickým rozvědčíkem Petrem Pavlem na Pražský Hrad, aby si navzájem vyměnili ona nejvyšší státní vyznamenání. Není sice zřejmé, za co, ale ti dva to asi vědí, protože jsou ideově závislí na podobných nitkách, a tudíž nutně vědí víc, než my obyčejní daňoví poplatníci, kteří tato jejich gesta financujeme.
Pithart, Kocáb, Rychetský…
Stojí tedy možná za to zjistit, kteří protagonisté naší současnosti zaujali někdejší Sorosovu prokazatelnou zaměstnankyni a souzeného podvodníka s nemovitostmi v Popradu, nebyly-li jim dosti dobré hlavy českého státu. Tak čtěme, a omezme se při tom na nejvyšší Řád Bieleho dvojkříža pro české laureáty: kněz a Havlův souputník Václav Malý, Vilém Prečan, zakladatel emigrantské knihovny v 70. letech v NSR, Pavel Rychetský, český ústavní právník a politik (nebylo to tehdy – v roce 2021 natruc Zemanovi, který za řádku podrazů Rychetskému odmítl dát vyznamenání české?), Michal Lukeš, ředitel Národního muzea v Praze (probůh, za co, v roce 2019?), Petr Pithart, český politický turista (KSČ, OF, OH, KDU-ČSL), Brouk Pytlík naší funkcionářské elity, a last but zdaleka not least třeba Michael Kocáb, hudebník, Havlův kamarád a do všeho mluvící rádobypolitik… Už tento soupis ukazuje, kudy bloudily prirority pp. Čaputové a Kisky, měli-li cenit někoho ze západního břehu řeky Moravy. Tak teď se do tohoto zástupu pomazaných dostal i rozvědčík z Hradu. Skoro bych řekl, že „to nevymyslíte“.
Kam dál?
Fialova lež jako metoda
Novotný se vylíhl ze shnilého vejce politického marketingu
Chystá se prezident porušovat Ústavu?
Roztomilý svazácký koníček, výměna odznáčků ve svých sbírkách. ;o)
Některé dámy jako je Čaputová, Pavlová, Pekarová si na oficiální událost oblékly červené šaty. Paní Schillerová měla Červené šaty dokonce na místě tragédie – požáru, kdy byl úmyslně zapálen byt romské rodiny. Některé dámy nám v červených šatech ukazují svůj nevkus a úroveň.
Těmi lvy se moc hází.