Zajeli jsme za čtenáři, musíme TO dělat častěji!

V sobotu 17. srpna se na zámku v Příčovech nedaleko Sedlčan konal další ročník Vlasteneckého setkání. Na akci plnou zajímavých přednášek a dobré muziky vyrazili zástupci redakce TO s autem plným výtisků měsíčníku TO.

Na místo jsme dorazili krátce po deváté hodině. Ukázalo se, že zatímco dveře do zámku ze silnice jsou zamčené, do areálu zahrady je třeba jít vstupem z vedlejší ulice. „Aj jaj, nosit tolik časopisů takovou dálku bude zapeklitý oříšek a pořádná makačka,“ napadlo nás.

Ovšem po domluvě s neobyčejně vstřícnou majitelkou zámku, paní Alicí Tomkovou a členy její rodiny, nebyl problém: dveře nám na chvíli odemkli a my jsme těžké krabice s časopisy mohli složit za ně. Ve vstupní chodbě jsme tak získali vynikající zázemí.

Chodba vedla do krásné zahrady se vzrostlými stromy, kde již byly připraveny stánky s občerstvením a dalším zbožím stejně jako pódium pro účinkující. Dostali jsme stolek kousek vedle vstupu do zámku, vytáhli rolovací bannery, přinesli pár výtisků od každého čísla a těšili se na návštěvníky.

My vás známe

„Vezměte si, jsou zdarma,“ oslovujeme okukující paní s pánem. „Díky, nechceme, my vás máme předplacené, je to radost číst, přesně tohle tady chybělo. Držíme vám palce,“ potěšila odpověď doprovázená širokými úsměvy. „Tak děkujeme“. A jelikož podobných lidí přicházelo zpočátku hodně, moc výtisků jsme nerozdali, jen občas si někdo vzal pro sousedy nebo přátele.

Když se v poledne spustil déšť, byli jsme nesmírně vděční za zázemí v chodbě zámku, kde byly časopisy uskladněny. Stolek se překryl plachtou a po dvou hodinách jsme mohli pokračovat. Ovšem situace byla diametrálně odlišná. Další návštěvníci u našeho stolku zpravidla nevěděli, co TO je. A tak se vysvětlovalo, že šéfredaktorem je Marek Stoniš, že vedle měsíčníku existuje i odlišná webová verze Denik.to, že za dva měsíce oslavíme první výročí našeho působení v českém mediálním rybníčku a spoustu dalších věcí.

Potíže s distribucí

Při odpovědích na otázku, kde lze časopis koupit jsme si poplakali nad složitostí a záludností distribuce, nad tím, že nás v některých trafikách vůbec nechtějí nebo časopis strkají někam na zadní místa regálů, a doporučili jsme předplatné. „Půlroční předplatné jsem měl a už ho neobnovil,“ zarmoutil nás na chvíli muž středního věku. „U nás to chodilo do schránky moc dlouho po vydání, tak jsem si TO začal kupovat přímo, v nedaleké trafice je k dostání,“ doplnil a naše chvilkové chmury se rázem rozplynuly.

Nicméně s tím, jak počet příchozích narůstal, jen horko těžko jsme stíhali běhat do chodby pro další výtisky a doplňovat je na stolku. I prodávaná trička TO šla na odbyt, a tak jsme najednou zjistili, že už není co rozdávat a skoro ani prodávat. To, co se ráno zdálo neuvěřitelné, se odpoledne stalo skutkem. Na cestu domů bylo auto prázdné.

Děkujeme!

Co nám z celé akce vyplynulo? Jestli jsme získali nějaké nové čtenáře a příznivce se ukáže. Podstatný je fakt, že vidět osobně radost a díky lidí, kterým naše dílo činí radost, je obrovským motivačním faktorem pro další práci. Dozvěděli jsme se, co čtenářům třeba chybí, že musíme zapracovat na reklamě a distribuci a spoustu dalších tipů a podnětů.

A je jedno, že jsme byli na akci podobně smýšlejících svobodných lidí, protože na demonstraci současných „liberálních demokratů“ by nás asi ukamenovali. Prostě váš zájem a vesměs pochvaly nám vlily do žil další entuziasmus a budeme rádi, pokud s námi dál vydržíte. Děkujeme!