Hrdinka Reportáže psané na benzínce se vydala inzultovat Slováky na Svět knihy

Byla jednou jedna novinářka, která měla v kapse redakční průkaz, v druhé krabičku Marlboro a v hlavě padesát miligramů sertralinu. A tahle žurnalistická pumpa (viz ČT: Reportáž psaná na benzínce) se rozhodla, že naruší diskusi o Jaroslavu Haškovi, protože jí přišlo, že beletrie je na slovenském stánku málo, zato konspirací a politiky až příliš. Dala si cigáro, zapnula nahrávání a vydala se za dobrodružstvím na Svět knihy.

Na letošním ročníku literárního veletrhu to dílem novinářky Respektu a šéfa slovenského Literárního centra Gustáva Murína chvílemi připomínalo kabaret s příměsí studené války. Slova padla, maily létaly a na konci celého představení nezbylo nic než otevřený dopis, v němž ředitel veletrhu apeloval na slovenskou ministryni, aby příště poslala raději někoho jiného.

Co se vlastně stalo? Na druhé straně barikády stál sympaticky nevzhledný týpek, který – jak lze usoudit už od pohledu – nečetl ani Haška, ani rezoluci OSN, ale zato má doma vytisknutý celý Sputnik. S výrazem člověka, co právě spočítal, kolik čísel obsahuje odmocnina z konspirace, pronesl s klidem duchovního stínového ministra kultury třetího slovenského disentu: Feminismus je zlo. Havel byl loutka. A Rusko nás nepřepadne, leda by připlavalo přes Dunaj v nafukovacích kajacích z Lidlu.

Ponechme stranou, měl-li pravdu, anebo ne (názor nechť má každý svůj), spíš se věnujme faktu, že tohle samozřejmě nemohlo zůstat bez odezvy. Válečný akt byl zahájen. Nikoli náloží nebo salvou, nýbrž přiblblou otázkou novinářky, která ve svém záchvatu etického sebepoznání narušila svatý kruh slovenského spiritismu. Murín okamžitě identifikoval útočníka jako „tělnatou osobu“ – výraz tak vědecky přesný, že se z něj v Ústavu pro jazyk český udělaly červené fleky. Obratem začal psát Respektu o GDPR, NATO, SSM a Ježíši Kristu.

Tabery vrací úder

A to si Respekt nenechal ujít. Ano, ten časopis, který čtou všichni tři zbylí čtenáři intelektuální levice. Šéfredaktor a adresát mailů Erik Tabery si svlékl rukavice a pustil se do přímé e-mailové šarvátky, která měla všechny znaky absurdního dramatu – jen s tím rozdílem, že Beckett by tohle nikdy nevydržel, natož Havel. Nato konverzaci zveřejnil.

Po veřejném ping-pongu mezi dvěma muži, kteří mají každý jiný názor na význam slova „autorizace“, „literatura“ a „reálná zkušenost“, přišlo rozuzlení: Murína už prosím do Čech neposílejte.

Slovenské ministerstvo mlčí. Možná je na poradě, možná na rybách. Mezitím celá kauza explodovala na sociálních sítích, kde se digitální populace rozdělila na tři tábory: Murín jako oběť cancel culture, Tabery jako novinářský Mesiáš a třetí, což je největší skupina, vůbec netuší, o co jde, ale sdílí to pro jistotu taky.

Možná ale nejde o cigarety, o Haška, o autorizaci, ani o intelektuální ping-pong mezi lidmi, kteří mají na slovo „respekt“ různou alergii. Možná tu šlo podprahově o jediné: vyvolat dojem, že Slovensko pod současnou vládou není demokratické.

Zůstane jen pachuť československé trapnosti

Jenže když tuhle tezi (i kdyby nevědomky) táhne vpřed novinářka v režimu benzínová pumpa, proti níž stojí muž, který píše CAPS LOCKEM o GDPR a Ježíši Kristu, a celou věc do veřejného prostoru vynese šéfredaktor, který tím vlastně zveřejní soukromou konverzaci s absurdním protivníkem – absurdním alespoň od pohledu – nedochází nakonec k jedinému? Že zůstane jen pachuť trapnosti. Ne národní, ne institucionální, nýbrž trapnosti sdílené – československé.

Možná bychom měli zavést nový festival: Svět konverzace, nikoli Svět knihy. Protože tohle nebylo o literatuře. Bylo to o tom, že když se v malé zemi stane ředitelem literárního centra někdo, kdo si plete GDPR s gulášem, a narazí na redaktorku, která za den vypije víc kafe, než má editorial Respektu slov, musí se zákonitě stát jediná věc: někdo napíše otevřený dopis.

A právě v tu chvíli se z účastníků stávají postavy. Novinářka jako pumpa, Murín jako kazatel z Telegramu, Tabery jako kněz s vyprázdněnou kadidelnicí. Všichni mluví, ale nikdo nesděluje. Všichni brání kulturu, ale bez jazyka, který by ještě něco vážil.

Když se autorita rozpadne na performance a odpor se zvrhne v karikaturu odporu, nezůstane nic než e-maily s otiskem sebelítosti, veřejné dopisy bez adresáta a Facebook, který všechno semele do memu. Nejde o vadu jednotlivců. Jde o kolaps stylu. A ten bolí víc než absence pravdy.

Čtěte také:
Televizní portrét novinářky z Respektu zachycuje největší bolest české žurnalistiky
Česká televize ve službách Velkého bruselského bratra
Česká televize opět úspěšně hledá dno