Kterak efektivní stát zaklekává na invalidy

Prvního října 2024 jsem začal poctivě cálovat jak zdravotní, tak sociální pojištění a souběžně jsem si téhož data, 1.10.2024, na sociálce zažádal o invalidní důchod, neboť příčina mé loňské pracovní neschopnosti se nejen nezmenšila, spíše zvětšila, což nakonec potvrdili i všichni zainteresovaní lékaři včetně toho posudkového. Tedy mnoho jiného mi nezbývá, nechci-li se jít pást do Nuslí k radnici, kde je, jak jsem slyšel, tráva docela šťavnatá. Pracovnice sociálky byla velmi přívětivá, vidouc osobu s pošramocenou mobilitou, snažila se mi vyjít vstříc. Sepsali jsme příslušný stoh formulářů (trvalo to asi dvě hodiny, a fakt jsme se neflákali), načež ona tomu dala číslo jednací a poslala to příslušným směrem. Akorát mě na závěr toho mile stráveného dopoledne ujistila, že jejich úřad je značně zaneprázdněn, a tedy se může stát, že odpověď dostanu až za půl roku.

A vskutku cca po půl roce jsem do téže datovky dostal potěšující zprávu, že posudkový lékař vyhodnotil moji žádost jako oprávněnou a předává ji k rozhodnutí úřednímu orgánu. Od toho sdělení dále čekám. Už dalších šest týdnů. Nestěžuji si, vzhledem k imobilitě do Nuslí stejně nedojedu, když tak využiji lákavě vyhlížející trávník na školním hřišti u nás na vsi přímo přes ulici.

Digitalizace, jakou svět neviděl

Co však je skutečnou příčinou tohoto lamentu? Onen výše zmíněný fakt, že ty úřady spolu zjevně nekomunikují, ačkoli nás naše vláda stále ujišťuje, jak digitalizace a všechny ty módní hračky usnadní život občanův a přenese tíhu úředních kontaktů na úřady samé. Očekával bych tedy, že když jsem příslušnou zdravotní pojišťovnu sám informoval o své pracovní neschopnosti, ta si dokáže snadno (digitálně či poštovními holuby) zjistit na sociálce, že to odpovídá skutečnosti, a nebude teď ze mne vymáhat desetitisíce za činnost, kterou jsem objektivně nemohl vykonávat.

Není tomu však tak. Podle velmi rozhodné dikce toho přípisu v datovce mi stále leží na bedrech ten závazek, dnes již penalizovaný ve výši cca 10 % příslušné dlužné částky. Já se možná někdy dočkám rozhodnutí ze sociálky o přidělení té invalidity. Podle zákona pak bude datována ke dni mé žádosti. Čili nutně budu oprávněn vymáhat zpět po zdravotní o sociální pojišťovně vrácení záloh, které jim od října posílám, ačkoli na mém zdravotním stavu se nic nezměnilo, jen mi už došla ona zákonem limitovaná podpůrčí doba (výplata nemocenské).

Jenomže mezitím dostanu od těch institucí další upomínky a penalizace, možná si i exekutora najmou. Marno mi bude mávati před jeho ostřížím zrakem úředním lejstrem, které potvrzuje, že jsem v právu. Takže si budu muset najmout právníka (náklady, a ne malé!), zažalovat danou instituci (na soudní verdikt se v naší skvělé libové demokracii nezřídka čeká i desítky let, mám takovou zkušenost z jednoho soudu, kde jsem na výsledek – v můj prospěch – čekal dvě dekády). Mezitím mi bude, pokud se toho vůbec dožiju, přes osmdesát let, a nejenže nedolezu ani k tomu trávníku, ale samozřejmě nebudu po celý ten čas platit sporné pojistné, čili mi exekutor zabaví střechu nad hlavou. Jaké zářné zítřky.

Takže co chci říci? Za co a na co nás náš stát má, táži se. A hned si odpovídám: za blbce, kteří platí a drží ústa a krok, nechají si všechno líbit, tleskají a volí svorně tak, jak se jim káže. Jarek Nohavica má v jedné písni verš, v němž praví: „Za co jiného jsme přece tenkrát cinkali klíčema na náměstí?“ Ptám se stejně. Odpoví mi někdo? Nebo mi jen datovka přisune další skvělou depeši?

Čtěte také:
Z abecedy je třeba odstranit „Z“
Pokračování Green Dealu je jízdou na mrtvém koni
Co takhle EU zase rozvolnit do Evropského hospodářského společenství?