Podzimní volby budou soubojem dvou Západů

Nadcházející podzimní volby vnesou do domácí politiky rozměr, který dalece přesahuje běžné soupeření vlády s opozicí. Tentokrát se totiž nehraje jen o programy jednotlivých stran, ale o samotné směřování k jednomu ze dvou odlišných modelů Západu.

Na jedné straně stojí progresivisticko-bruselsko-kyjevský blok, jenž se snaží Evropu centralizovat a vést ideologický boj za „liberální demokracii“. Na straně druhé se formuje kapitalisticko-konzervativní alternativa inspirovaná trumpismem, která zdůrazňuje suverenitu národních států a pragmatismus v geopolitice. Volby tak budou připomínat referendum o budoucí civilizační orientaci.

Je přitom dobré připomenout, že Západ nikdy nebyl jednotný celek. Už během studené války se objevovalo napětí mezi americkým a západoevropským pojetím bezpečnosti a ekonomiky. Washington kladl důraz na vojenskou sílu a globální vliv, zatímco Evropa řešila sociální stát a vlastní hospodářskou obnovu. Tyto rozdíly sice nebyly tolik na očích, ale existovaly. Dnes však znovu vyplouvají na povrch, tentokrát ve zřetelnější podobě – jako střet mezi progresivisticko-centralistickou vizí Bruselu a konzervativně-pragmatickým pojetím, které v posledních letech zosobnil Donald Trump.

Progresivisticko-bruselsko-kyjevský Západ

Evropská unie se od svého vzniku prezentovala jako projekt hospodářské spolupráce a mírového usmíření kontinentu. Jenže poslední dvě dekády ukázaly, že tento rámec se postupně proměňuje. Unie už dávno není jen volným prostorem pro obchod a pohyb lidí, ale míří směrem k politickému superstátu. Záměr Bruselu stále více připomíná snahu o vytvoření centralizovaného celku, v němž jednotlivé národní vlády ztrácejí možnost rozhodovat o klíčových otázkách. Hovoříme proto o „evropském sovětském svazu“, protože mechanismus, kterým se EU snaží prosazovat své direktivy, působí autoritářsky – místo debaty a konsenzu přichází sankce a nátlak.

Ideologickou páteří tohoto modelu je pojem „liberální demokracie“ a „právní stát“. Samo o sobě to může znít nevinně, avšak v praxi se tyto výrazy staly zbraní proti každému, kdo nesouhlasí s „bruselskou linií“. Domácí opozice, která zpochybňuje tempo či směr evropské integrace, bývá stigmatizována jako populistická (nebo dokonce extremistická). V zahraniční politice se tento přístup projevuje v tlaku na státy, které si dovolují vykročit z řady – příkladem je Maďarsko Viktora Orbána či Slovensko. Místo respektu k různorodosti se z Bruselu ozývá moralizování a trestání neposlušných.

Jedním z nejviditelnějších projevů progresivistického Západu je politika Green Dealu. Tento ambiciózní program měl původně zaručit ekologickou udržitelnost, ovšem jeho důsledky na hospodářství a domácnosti jsou devastující. Ceny energií stoupají, evropský průmysl ztrácí konkurenceschopnost a stále více firem přesouvá výrobu mimo kontinent. Namísto slibované prosperity přináší Green Deal prohlubující se závislost na dovozech ze třetích zemí a finanční zátěž, kterou pociťují především obyčejní lidé. Přestože se objevují kritické hlasy, bruselský establishment pokračuje v tvrdohlavém prosazování tohoto kurzu, často bez ohledu na realitu.

S Green Dealem úzce souvisí i „ukrainizace“ zahraniční politiky. Od ruské invaze na Ukrajinu se téměř všechny diskuze o bezpečnosti a diplomacii redukovaly na podporu Kyjeva a nepřátelství vůči Moskvě. Evropská unie se tak uzavírá do ideologického rámce, kde je každá nuance nebo odlišný názor okamžitě interpretován jako projev proruské propagandy a hlásání ruských narativů. Tento jednostranný přístup omezuje prostor pro hledání skutečného řešení konfliktu a vede k tomu, že Evropa spíše následuje diktát emocí než racionální kalkul. Výsledkem je oslabení vlastní vyjednávací pozice a rostoucí závislost na rozhodnutích Spojených států, které však Brusel považuje za hlavního konkurenta v rámci „kolektivního Západu“.

Progresivisticko-bruselsko-kyjevský Západ se tedy prezentuje jako garant hodnot, solidarity a míru, ale ve skutečnosti stále více připomíná projekt, který se snaží z ideologických důvodů uniformovat celou Evropu. Jeho slabinou je, že místo hledání shody mezi různými tradicemi a zkušenostmi členských států směřuje k potlačení odlišností, což v konečném důsledku zvyšuje napětí, rozděluje společnost a zejména mezinárodní vztahy.

Kapitalisticko-konzervativně-trumpovský Západ

Na opačné straně stojí model, který se nejvýrazněji projevil ve Spojených státech po druhém nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu a v některých středoevropských zemích. Tento proud vychází z přesvědčení, že Západ svou sílu čerpal nikoliv z centralizace a ideologických projektů, ale z kombinace kapitalismu, konkurence a národní suverenity. Základním principem je víra ve svobodný trh, podnikání a právo občanů rozhodovat o své budoucnosti prostřednictvím institucí, které jsou jim skutečně blízké – tedy prostřednictvím národních států, nikoliv vzdálených struktur.

Zároveň odmítá myšlenku, že by o domácí politice měly rozhodovat nadnárodní orgány. Suverenita se chápe jako záruka demokracie, protože jen stát, který není podřízen vnějším tlakům, může garantovat, že hlas občanů skutečně něco znamená. Tato filozofie se staví proti tomu, aby Brusel diktoval podobu rozpočtů, energetických politik či hodnotového rámce jednotlivých zemí. Pro konzervativní proud je klíčové, že každý národ má právo hledat vlastní cestu a není povinen se podřizovat jednomu univerzálnímu modelu.

Ve vztahu k zahraniční politice tento přístup znamená důraz na pragmatismus. Trump sám často zdůrazňoval, že Spojené státy mají hájit především své vlastní zájmy, nikoliv vést ideologické křížové výpravy. Tento postoj se promítá i do pohledu na válku na Ukrajině. Konzervativní proud nepovažuje nekonečnou vojenskou podporu bez jasné strategie za řešení, ale zdůrazňuje nutnost vyjednávání a hledání cesty k příměří. Pokračování konfliktu bez horizontu konce znamená jen prohlubování utrpení a destabilizace Evropy. Zmíněné pojetí Západu se také vymezuje vůči progresivistickým ideologiím, které v Evropě i v USA získaly značný vliv – ať už jde o genderovou politiku, klimatický alarmismus nebo různé podoby „woke“ agendy. Stát má chránit tradiční hodnoty a rodinu, nikoliv experimentovat s novými kulturními konstrukty, které rozdělují společnost a podkopávají přirozené vazby mezi lidmi.

Kapitalisticko-konzervativní Západ tak představuje návrat k tradici, v níž rozhodující roli hrají svobodní občané a jejich stát, nikoliv byrokratické struktury. Nejde o odmítnutí spolupráce, ale o její redefinici: spolupráce ano, ale na základě rovnoprávnosti a respektu k odlišnostem, nikoliv vynucené uniformity. V očích svých stoupenců je to právě tento model, který může obnovit sílu Západu – ne jako ideologického bloku, ale jako společenství svobodných národů.

Možný povolební vývoj

Výsledek podzimních voleb bude mít bezprostřední dopad nejen na složení vlády, ale i na celkové směřování země. Vzhledem k vyostřenému střetu dvou vizí Západu se nabízí dva scénáře – pokračování dosavadního kurzu v případě vítězství současné vlády, nebo zásadní obrat, pokud by se k moci dostala opozice.

Pokud by svůj mandát obhájila současná vláda, zahraniční politika by se nesla v duchu kontinuity. To znamená neochvějné setrvání v proukrajinské linii, která často hraničí s fanatismem. Diplomatická jednání by se i nadále zužovala na otázku boje proti Moskvě, přičemž každý hlas volající po umírněnější pozici by byl okamžitě označen za proruský. Tento přístup by logicky posiloval napětí ve vztazích s Maďarskem a Slovenskem, které se od této linie čím dál více odchylují.

Zároveň by se nadále pokračovalo v rezervovaných vztazích se Spojenými státy. Současná vláda by zůstala servilní vůči bruselské komisi, ať už v otázkách energetiky, klimatu či migrace. Na domácí scéně by vítězství vládního bloku znamenalo další podporu politických neziskových organizací a ideologických projektů, které však jen málo souvisejí s každodenními problémy občanů. Rozpočtové schodky by zůstaly vysoké a vláda by jen obtížně hledala cesty, jak ulevit domácnostem čelícím rostoucím nákladům. Hlavní pozornost by se věnovala tématům, která rezonují v bruselských institucích a „pražských kavárnách“, nikoliv těm, která tíží peněženky voličů.

Naopak vítězství opozice by otevřelo prostor pro změnu kurzu. V zahraniční politice by se znovu objevila možnost pragmatického dialogu, a to nejen s Moskvou, ale i s partnery ve střední Evropě. Spolupráce s konzervativními vládami v Maďarsku či na Slovensku by posílila regionální hlas v EU a přispěla k větší vyváženosti v rámci evropských institucí. Vztah k USA by se pozitivně redefinoval a byla by možná užší spolupráce založená na realistickém přístupu k mezinárodním otázkám.

Domácí politika by se více zaměřila na ekonomická témata. Hlavním cílem by bylo zkrocení rozpočtových schodků, stabilizace financí a ochrana životní úrovně občanů. Zároveň by se omezil vliv neziskových organizací, které se často věnují ideologickým otázkám bez skutečného přínosu pro společnost. Výsledkem by mohl být návrat „reálpolitiky“, která hodnotové utopie vynese na „politickou skládku“.

Čtěte také:
Usedne Okamura poprvé ve vládě?
Lipavského mluvčí vysvětlil, jak to je s předvolebními agitkami v zahraničí
Je cosi shnilého na vzývané liberální demokracii