Dosluhující vláda doplatila na to, že sama je kompromisem z kompromisů. Prvním kompromisem byla koalice SPOLU. Dalším pak byla pětikoalice, přičemž většina zúčastněných stran, ať už z naivity, oportunismu, nebo neznalosti podléhá prvoplánovému a jednoduchému euronadšenectví. Směr byl už na začátku jasný: žádné konfrontace, žádné blokace, žádné protesty na Radě EU.
Hlavním imperativem činnosti této vlády bylo, aby byla dobře zapsaná v Bruselu, aby všichni říkali: „S českou vládou nemáme žádné problémy, s nimi se vždycky dohodneme.“ Tento přístup se pak materializoval v některých případech během předsednictví ČR v Radě EU, kdy vláda ucukla, jak pokud šlo o Green Deal, tak o migrační politiku, a pomohla dohodnout opatření, proti nimž teď sama protestuje. A byla to opatření, která jednoznačně škodí české ekonomice a české veřejnosti.
Zhroucení vztahů s USA
Ukázkou naprosté nemohoucnosti jsou vztahy s USA. Česká politika vůči Americe si nese už od 90. let jednostrannou zátěž. Žijeme stále ve stínu toho, že tehdy byly Spojené státy dominantní, že všechno vypadalo růžově, že euroamerické vztahy (speciálně s Clintonovou administrativou) byly excelentní. Kanonizovali jsme ministryni zahraničí českého původu Madeleine Albrightovou, Clinton hrál Havlovi v Redutě na saxofon. Od té doby se traduje česká orientace primárně na Demokratickou stranu. Od Clintona k Obamovi, od Obamy k Bidenovi.
A najednou Trump přinesl úplně jiný pohled – transakční politiku „něco za něco“, obranu domácího trhu a méně angažovanosti ve světě. Česká politika se na to vůbec nedokázala přenastavit. Trump je pro ně nepřijatelný právě proto, že vše postavil na úplně jiné základy, nejenom s ČR, ale s celou Evropou. Ideově se vymezil proti liberálnímu progresivismu, kterým je současná vládní koalice prosáklá. Vidíme její neschopnost přizpůsobit se novému paradigmatu, které podle mě už bude trvalou součástí americké zahraniční politiky. To není jenom nějaká výchylka, jak si někteří myslí. Takže česko-americké vztahy jsou dnes na nule. Nikdo v tom nic nedělá.
Mentálně jsme zaostali
Dále nám ujel vlak multipolárního světa – mentálně stále žijeme ve světě unipolárním, v němž dominovala euroatlantická sféra. Ten už ale nějakou dobu neexistuje, zrodily se nové velmoci, nová světová centra… a vědí to i v USA. Ilustrativním příkladem jsou naše vztahy s Čínou. Myslím, že není třeba konstruovat naši politiku vůči Číně tak, jak se to třeba dělo za Miloše Zemana. Ale my jsme se dostali do úplně opačného extrému. Do extrému totální konfrontace, mj. našimi amatérskými tanečky okolo Tchaj-wanu, a zhoršili jsme vztahy s Čínou na úroveň, která tady nebyla za celou dobu samostatné České republiky. Nikdo jiný v Evropě, snad s výjimkou Litvy, to takto nedělá. Je třeba najet na normální, standardní, pragmatické vztahy.
Likvidace spolupráce V4
Pokud jde o náš středoevropský region, ničíme spolupráci V4. Vládní koalice dělá nepřítele ze zemí jako Slovensko nebo Maďarsko. To je politika, která je prostě neudržitelná. Takhle nemůžeme dál fungovat, ze středoevropského prostoru se geograficky ani geopoliticky nevymkneme. A pokud to budeme takhle dělat dál, tak na to jedině doplatíme, protože nakonec tím osamělým kůlem v plotě střední Evropy se stane Česká republika. Proč? Stačí se podívat kolem sebe, nejen na Slovensko a do Maďarska, ale i do Polska, Rakouska, či koneckonců do Německa. Vidíme, jak se politická atmosféra v našem okolí mění, a při troše představivosti i odhadneme, kam se to bude vyvíjet. Chceme a umíme se tomu přizpůsobit? Zatím to tak nevypadá.
Přeukrajinizováno…
Naši zahraniční politiku jsme Ukrajinou přetížili, prostě „přeukrajinizovali“. To také nemůže pokračovat. A vůbec to neznamená Ukrajinu nepodporovat, ale dostat tu podporu do nějakých normálních proporcí, nejet na doraz, na 200 %. Slibujeme Ukrajině členství v EU, v NATO, což je velmi neseriózní vůči Ukrajině samotné, protože ti, kdo to dnes slibují, už nebudou u moci, až se o tom za dlouhá léta bude skutečně rozhodovat. Jsme připraveni na to, že politika evropských mocností vůči Rusku se může během několika let změnit, že se bude hledat nový modus vivendi? Nebo sledujeme jen jednu linii, bez plánu B?
Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 9.
