Nedávné a dle mne skandální prohlášení prezidenta Petra Pavla o tom, že vznik Spojených států evropských představuje jedinou naději pro náš kontinent, rozvířilo vody našeho už tak zkaleného českého rybníčku.
Nemůže tomu být jinak: jakýkoli koncept z úst současné hlavy státu je jen jakousi dutou ozvěnou postojů jistých západních lobby, a samozřejmě k naší škodě je tomu tak i teď. Jde o pokrokářskou ideu, která obnáší hluboké rozpory a rizika, o nichž se v hlavním proudu mluví buď jen šeptem, anebo vůbec. Pokud odložíme růžové brýle, okamžitě narazíme na realitu, jež v mnoha ohledech připomíná spíše historickou regresi než zářnou budoucnost.
Prvním a zásadním krokem v této propagandistické kampani je jistá sémantická mlha. Záměrné směšování pojmů Evropa a Evropská unie. Další z řady slovních pastí. První pojem je přece geografický, kulturní a historický celek s tisíciletou tradicí, jehož hranice se do značné míry překrývají s tradicemi křesťanství a antické učenosti, včetně práva, zatímco EU je mladý politicko-administrativní projekt, jenž v neustále proměnlivé podobě existuje toliko několik desetiletí. Nemluvě o jeho sestupné vývojové tendenci, krizi vnitřní i krizi jeho mezinárodního postavení.
Tvrdit, že zánik národních států ve prospěch federace značí automatickou „naději pro Evropu“, je proto klasickou ukázkou manipulace, kde se osud celého kontinentu svazuje s osudem jediné konkrétní, a momentálně značně úpadkové, instituce. De facto se za takovým postojem dá tušit snaha o budování nové železné opony, jen v opačném gardu.
Evropa není totéž co Evropská unie
Již dnes je Unie víceméně volnou konfederací. Přestože se z politických a diplomatických důvodů pořád operuje termínem „mezinárodní organizace“, míra zásahů do vnitřních záležitostí členských zemí oficiálně uváděný rámec dávno přesáhla. Směřování k otevřeně svazovému zřízení není ničím jiným než snahou formálně posvětit faktickou nadvládu nadnárodních struktur, ztělesňovaných bruselskou byrokracií. Jde o snahu zbavit jednotlivé členy ve větší či menší míře národních autonomií ve prospěch dalšího z nedomyšlených supranacionálních plánů, nejlépe pak ruku v ruce s představou, motivovanou i zájmy velkokapitálu, „kreolizace“ dosavadních pospolitostí.
Paralela se „starým“ Rakouskem a návrat do „stínu Vídně“ se zde nabízí s přímo mrazivou přesností. Tehdejší monarchie byla rovněž soustátím, kde se o klíčových otázkách rozhodovalo v ústředí, zatímco jednotlivé národy se snažily v rámci mantinelů vybojovat alespoň drobné ústupky. Takže z našich dějin známe období „drobečkové politiky“. Obecná historická zkušenost nejen českého národa s demokratickým centralismem je jednoznačná: čím uzurpátorštější je jádro, tím slabší a přehlíženější se stává periférie.
Česko jako evropská provincie
Ve vzývaných „Spojených státech evropských“, k nimž si dovolil se fakticky již poněkolikáté přihlásit i stávající prezident naší ústavně svrchované republiky, by však pozice českého, případně slovanského, elementu byla ještě výrazně slabší než v dobách c. a k. monarchie.
Zatímco v 19. století tvořilo Slovanstvo významnou demografickou i společensko-politickou složku říše, kvalifikovaná většina Unie by nás proměnila ve statistickou odchylku. Kapku v moři zájmů velmocenského tandemu Německo–Francie či jim podobných. Tím spíše, když tradičně přeceňované Polsko sleduje zcela jiný geopolitický vektor: na Východ a do Pobaltí.
Je proto markantní i důvod, proč se Brusel a spol. tolik snaží o soustavné štěpení širší středoevropské vzájemnosti. Proti Orbánově Budapešti s Ficovou Bratislavou postupovali dokonce za pomoci ukrajinských kmotrů. U nás v posledních letech postačila ostudná podlézavost fialovců.
Když jsme vstupovali do NATO, vymývali nám mozek vícenásobným přímým protimluvem: portréty Brežněva s jeho doktrínou „omezené suverenity“ a současně proklamací, že není nad „sdílenou suverenitu“. Na ni navázala unijní atmosféra dalšího nonsensu, „povinné solidarity“. Teď už kampaň postoupila o řád výš. Pan prezident Pavel proponuje „jedinou naději“ v definitivní přeměně našeho státního celku v evropskou provincii. Totiž provincii EU.
