Když nedávno Vadim Petrov, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, na svém facebookovém profilu poznamenal, že hradní klika postrádá úroveň, nešlo nesouhlasit. Nebyl to jen pouhý povzdech, byla a je to diagnóza stavu, v němž se jakákoliv případná snaha o státnickost definitivně rozpustila v mocenské křeči.
Pražský hrad vede permanentní kampaň, kterou si pro její nápadný symptom dovolím označit za „tureckou“. Má přitom automatickou výhodu toho nejlacinějšího. Její tvůrci se dlouhodobě – a rozhodně ne jako první u nás – dopouštějí kroků, při nichž pravidelně vsázejí na častou touhu občanovu po otcovské autoritě na výšinách, k jejíž srozumitelné dobrotě se může takzvaný obyčejný člověk snadno utéci. Je to další v řadě snah využít potřeby českého maloměšťáka, který v hloubi duše trpí monarchistickým komplexem. Sní o dobrém, silném, laskavém vládci, víc než prvním občanovi, jenž má tak trochu právo překračovat zákony.
Stávající hlava České republiky je k tomuto účelu naprosto perfektní. Mluví jadrně, jezdí s nadšením na silném motocyklu a má za sebou úspěšnou vojenskou kariéru. Svou samotnou podstatou pak umožňující, aby se do Petra Pavla promítaly představy každého, kdo si „TO” odpracoval nebo odpracovat chce. Tudíž není divu, získalo-li vrcholné ztělesnění tohoto starého manipulačního postupu jízlivou přezdívku „Prezident Odpracovatel”. Však je také pozoruhodné slyšet právě jeho projevy upozorňující na mravní dopady osudových let 1938 a 1968…
Ovšem vraťme se ke stávající „turecké kampani”, víceméně navazující také na nedávnou „vojnu s Turkem”. A jako se užívá slovní spojení „turecké hospodářství” pro ekonomickou mizérii, podobně kvalitní je při kritickém zkoumání i toto nepřestajné politické tažení. Pod nánosem pozlátka oficialit nebo vyhrožování kompetenční žalobou totiž obvykle nacházíme jen dětinské dupání nožkou ve stylu „chci a chci a chci“ – tentokrát na NATO summit do Ankary.
Neběží však jen o Malou Asii, hradní klika je v akci vážně napořád. Nevynechává jediné možné či nemožné téma. Nejprve to byl zmíněný boj o vládní post Filipa Turka. Potom páně Pavlovo setkání se slavícím dalajlámou, nápadné angažování se v muniční iniciativě, případně nemístné nabízení bojových letadel Ukrajině. Stejně tak i výstupy k plnění českých zbrojních procent, angažmá ke státnímu rozpočtu a v neposlední řadě zcela nevídané vměšování do programu vlády.
Generálské manýry se nezapřou
Jedním z dosavadních vrcholů se ale nejspíš stal podnět k trestnímu stíhání ministra zahraničí pro „výhrůžné” textovky, k čemuž jistý politolog správně podotkl, že jde o „zbytečnou kauzu, která poškozuje politickou kulturu“. Koneckonců sám tolikrát moralizující prezident dané smsky posléze sám poslal do nenávratna pamětihodným výrokem, že „ty zprávy nebyly samy o sobě tak zásadní…”.
Do stejné rodiny kýčovitých výstupů a trollení náleží také až ostentativní propojování Petra Pavla s politickými nevládkami a spřízněnými médii. Zatím naposledy se pak urputná snaha o vykolíkování co nejširšího politického pole Hradu projevila trapnými výčitkami kolem pozdního Babišova příchodu. Generálské manýry se nezapřou, stejně jako není možné oslovi schovat uši. Ale snad se v budoucnu přec jen vyhneme kontrole ústrojní kázně oficiálních návštěv.
Naposledy Hrad „zabodoval” záštitou nad akcí, jejíž název si dovolím parafrázovat jakožto „Meeting Brünn”, jež hned dvakrát podrhuje celkový dojem z petropavlovského politikaření. Všechno to spolem vyhlíží coby opak kdysi slibovaného budování mostů a překlenování (najmě za „pavlismu-fialismu”) vykopaných vlčích jam ve společnosti a politice.
Spíše vidíme snahu úskočně smlouvat jako na orientálním bazaru. A když už jsme u smlouvání ceny, těžko se zbavit podezření, že rostoucí nedůtklivost prvního občana plyne více než z pouhé touhy mobilizovat budoucí voliče. Nabízí se, zda to není především frustrace. Frustrace nad nebývalými překážkami dříve bezproblémových podniků. Třeba mravně Vetchých, ale výnosných dobrodružství na Divokém východě.
Čtěte také:
Slovakizace českého prezidentství aneb Pavel jako Čaputová
Masaryk, Beneš, Havel… Kdo všechno by (ne)podpořil sjezd landsmanšaftu v Brně, kdyby ještě žil?
Prezident jako nástroj opozice k rozklížení vládní koalice
