Tak jsem byl zas jednou po roce na Vlasteneckém setkání v Příčovech. Jako vždy bylo milé, přátelské a inspirativní. Ale to není hlavní důvod tohoto sloupku. U bufetového pultu se odehrála následující scénka. Přijde pán k číšníkovi a říká: „Dáte mi, prosím, turka?“ A obsluhující bez mrknutí oka opáčil: „A chcete ho s jogurtem, nebo bez?“ Tak bleskurychle letí naší zemí nové vtipy zrodivší se z politických lapálií.
U zrodu tohoto příběhu stála Zdislava Pokorná, zvaná mezi svými Zdíša, která o sobě říká, že je novinářka. Pozor, neplést s osobou téhož jména, Zdislavou Pokornou (později též z Lemberka), která žila ve 13. století a byla symbolem štědrosti, pokoje a služby potřebným. Budovala hospice a špitály, v katolické tradici byla chápána jako etalon svědomitého života. Zdislava učila, že pokora není pasivní nástroj, nýbrž aktivní. Můžete ji následovat tak, že budete více naslouchat druhým, pomáhat bez očekávání odměny a hledat příležitosti pro praktickou pomoc ve svém okolí. Není divu, že byla v roce 1995 papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou. Takže pozor, není Zdislava jako Zdislava.
Promiňte ten historický exkurs, byl nutný. Naše dnešní Zdislava aka Zdíša se snaží proslavit skrz skandalizování určitého vybraného typu politiků, s nimiž má asi nějaký otevřený účet. Nejčastěji jde o poslance Filipa Turka (Motoristé sobě). Zatím naposledy na něj vytáhla historku o tom, jak před pěti lety s nějakými sobě podobnými kumpány házel jogurty na „chráněnou zříceninu historické památky“ v pražské Babě. Jak už to tak u Zdíši bývá, jedna část jejího tvrzení je pravda: Turek házel jogurt na zeď zříceniny. Druhá část, ta podstatnější, už hovoří jinak. Na historickou souvislost mne upozornil kolega Jan Zeman z Unie českých spisovatelů, za což mu tímto děkuji.
Budova na kopci s krásným výhledem na Prahu měla zajímavé dějiny. Dodnes se vedou spory, zdali jde o zbytek kaple, nebo budovy viničního lisu. Ve skutečnosti je Baba pozůstatkem letohrádku. Pražský měšťan Jindřich Žežul zde v roce 1622 založil vinici. Vinice později měla několik dalších majitelů. Letohrádek zde vybudoval jeden z nich, Servác Engel z Engelflussu po roce 1650. Později však letohrádek začal chátrat, obyvatelé jej rozebírali na stavební materiál, ve 40. letech 18. století jej pobořila bavorská i francouzská vojska. Byla zlikvidována i zahrada s ušlechtilými stromy. O záchranu letohrádku se zasloužili v roce 1855 dělníci, kteří pracovali na stavbě železniční dráhy. Zabezpečili zbytek zdi, do holé stěny prolomili okno a vsadili štíhlý „gotický“ oblouk. Letohrádek tak dostal vzhled romantické zříceniny. Jinými slovy nejde a ani nemůže jít o historickou památku zasluhující památkové chránění. Je to jedna z mnoha historizujících atrakcí, v nichž si doba romantická tak libovala. Jediné, co je prokazatelně chráněno, jsou skály a stráně, které se zdvihají nad železniční tratí: jsou od roku 1982 chráněnou přírodní památkou (v rozsahu cca 7,33 ha). Není však doloženo, že by Turek, navíc dlouho před svým vstupem do Poslanecké sněmovny, házel jogurty či cokoliv jiného na ony skály a stráně.
Okurková sezóna snese všechno
Aby mi bylo dobře rozuměno, já tu nejsem za advokáta Filipu Turkovi. Házení poživatin na starou (byť bezcennou) zeď je klukovina a hloupost. Ovšem nikoliv zločin. Dokonce to úředně nebylo vyhodnoceno ani jako přestupek. Nicméně naší Zdíše to stálo za to vyrobit světoborný skandál, z něhož Turek, jak jinak, vyšel se psí hlavou. Přitom v článku Zdislavy Pokorné se explicitně praví, že cílem házených jogurtů byla „chráněná zřícenina Na Babě“.
Proč se tím vůbec zabývat? Jde o trapnost, hloupost a pramálo profesionální novinářské zlozvyky. Ale okurková sezóna zdá se snese všechno. Myslím ale, že jde o víc. Jedna novinářka, a není v tom zdaleka sama, bojuje svatou válku vůči jistému typu politiků, a tváří se jako etalon objektivity a spravedlnosti. Naskakují jí na to komise novinářských cen a žel asi i nějací čtenáři. Přitom to, co činí, není žurnalistika, nýbrž propaganda, a ještě navíc pěkně bulvární.
P.S. Mimochodem, víte, že Památkový úřad vede evidenci téměř 40 zaniklých či zbořených tvrzí na území Prahy, včetně tří letohrádků? Jeden z nich, jezuitský letohrádek postavený K. I. Dienzenhoferem, byl zbořen roku 1930 při výstavbě Jiráskova mostu. Dokonce i Strakova akademie stojí na místě zlikvidovaného jezuitského letohrádku ze 14. století. Nebo Vršovická tvrz z roku 1619 byla zbořena roku 1988. Proč se naše milá Zdíša nezajímá o osudy těchto mnohem cennějších staveb a vyžívá se na jogurtech Filipa Turka? Protože to je snadnější, než pracovat. V dětství jsme hrávali hru „na babu“. Kdo myslíte, že ji teď má v té jogurtové lapálii?
Čtěte také:
V kauze údajných nenávistných projevů Filipa Turka se pravdu nedozvíme
Ztracené důkazy aneb Zapomenutý seminář Járy Cimrmana o investigativní žurnalistice
Proč je nevpuštění novinářky Deníku N na Macinkův brífink zbytečnou chybou
