Dva listopadové svátky, které stojí v protikladu. Dušičky se světlem, Halloween s temnotou. První, tradiční svátek křesťanské Evropy, druhý s pohanskou tradicí. V posledních letech se zdá, že Halloween se svým komerčním potenciálem Dušičky významně vytlačuje.
Vzpomínání s nadějí
Dušičky čili vzpomínka na všechny věrně zemřelé (zemřelé věrné Kristu), jsou svátky světla. Nejen proto, že se na hřbitovech rozsvěcují svíce. Je to svátek naděje, že každý život měl a má smysl a že se jednou se svými blízkými sejdeme. Je to velký svátek lásky. S tímto svátkem se také pojí odpustky – odpuštění pro ty, kdo už z tohoto světa odešli. Odpustky pro jejich duše.
Strašení a strašidla
Čarodejnice, bubáci, kostlivci, to je Halloween. Temnota, která děsí, pocit jako při sledování thrilleru. Bát se, to někdy baví. A co teprve, když se dají koupit nebo půjčit nejrůznější kostýmy, a to i pro děti. Jenže, hra s temnotou je hra s temnotou! Místo naděje strach. Asi je jednoduší vzít děti na nějakou halloweenskou sešlost pěkně namaskované, než je vzít na hřbitov za jejich předky. Zábava je lepší než vzpomínání na babičky a dědečky, ale je to dobrá cesta?
Holt každému dle jeho gusta. Jen je otázkou, co takový svátek vlastně přinese. Máme se strašit, nebo mít v paměti své blízké? Kdyby byl Halloween v jiném termínu než Dušičky, možná by nebylo třeba takto mudrovat. Halloween k nám přišel až nedávno z anglosaského prostředí. Není u nás doma, není to naše tradice. Tak vlastně proč?
Čtěte také:
Dříve bez něj nikdo nevyšel z domu. Proč dnes klobouky téměř nenosíme?
Veselý den se sodastreamem aneb Poučení za pět set
„Mám se skvěle.“ Odpověď, která změnila celý rozhovor
