Dění kolem polského Ústavního tribunálu, které se táhne už od roku 2015, se koncem října 2026 dostalo do fáze, jakou Polsko ještě nezažilo. Vláda Donalda Tuska se rozhodla problém vyřešit silou. Za pomoci policie – včetně jednotek v bílých přilbách – znemožnila dosavadnímu vedení tribunálu vstup do budovy. Stalo se to v pátek odpoledne, těsně před Dušičkami, a v době, kdy prezident Karol Nawrocki odlétal na návštěvu Senegalu.
Nawrocki se o dění dozvěděl ještě v letadle. Podle některých informací jej upozornili Američané a vzhledem k tomu, že má s Donaldem Trumpem – na rozdíl od Tuska – velmi dobré vztahy, není vyloučeno, že šlo o signál přímo z jeho okolí. Letadlo obrátil a vrátil se.
Podle informací, které se následně objevily, dal Tusk údajně pokyn, aby prezidentské letadlo nesmělo přistát ve Varšavě. Armáda, která let zajišťovala, tento pokyn ignorovala. Nawrocki tak přistál a ještě v noci se dostal k budově tribunálu.
Policie před objektem se neodvážila prezidenta a jeho doprovod zastavit. K jediné fyzické konfrontaci došlo s vládou designovanou předsedkyní soudu Annou Korwin-Piotrowskou, která se mu pěstičkami poněkud směšně snažila zabránit ve vstupu. No, neuspěla. Nawrocki následně Tuska obvinil z ústavního puče.
Evropská komise nepřekvapila
Evropská komise se k celé věci postavila jednostranně. Potvrdila, že jmenování nových soudců spadá do kompetence Sejmu, odvolala se na stanovisko Benátské komise a předběžná opatření ESLP a vyhnula se jakékoli kritice samotného suspendování vedení tribunálu či nasazení policie. De facto tak podpořila Tuskův postup.
Paradoxně se přitom zaštiťuje principem právního státu, který sama soustavně oslabuje. Příkladem je systematické obcházení práva veta členských států – třeba využitím článku 122 Smlouvy o fungování EU, který umožňuje rozhodovat kvalifikovanou většinou v „mimořádných“ situacích, k prodloužení zmrazení ruských aktiv bez nutnosti jednomyslnosti. Nebo mechanismem posílené spolupráce při schvalování finanční podpory Ukrajině, z níž byly vynechány státy, které s návrhem nesouhlasily.
Podobné posuny od jednomyslnosti k většinovému rozhodování se připravují i v dalších oblastech, včetně přístupových jednání. Komise se zároveň dlouhodobě hrubě vměšuje do vnitřní politiky řady členských států – kromě Polska nejviditelněji v Maďarsku, Rumunsku a částečně i u nás – a její představitelé by se z toho měli jednou zodpovídat.
Popletení komentátoři
V České republice jsme zase nepochopili rozdíl mezi vládou a Ústavním soudem, když i jinak celkem příčetní lidé tvrdí, že nemůžeme kritizovat prezidenta Pavla za nejmenování Filipa Turka ministrem a zároveň souhlasit s kroky polského prezidenta Nawrockého, který odmítá přijmout slib parlamentní většinou schválených ústavních soudců. To vyplývá ze zjevného nepochopení statutu členů vlády a soudců Ústavního soudu.
Vytvoření vlády je finálním vyvrcholením voleb: parlamentní většina má na základě výsledku hlasování právo sestavit vládu podle svého. Rozhodnutí prezidenta nejmenovat navrženého ministra jde proti základům parlamentní demokracie a přisuzuje hlavě státu téměř absolutistické pravomoci, které jí Ústava nedává.
Stejné právo však parlamentní většina nemá, pokud jde o jmenování soudců Ústavního soudu. Ten je v Polsku stejně jako u nás institucí vysoce politickou a není přímo součástí běžné soudní soustavy. O jeho složení se vede legitimní politický souboj mezi vládou a opozicí, v němž silné kompetence má i prezident. Nawrocki svůj postoj prezentuje jako obranu ústavního pořádku a nezávislosti tribunálu proti jednostrannému politickému zásahu. Odmítá uznat nové soudce, dokud nesloží řádný slib před ním, a kroky vlády i „nových“ soudců považuje za nelegální. Má pro to řadu argumentů, stejně jako Tusk má mnoho argumentů opačných.
Riziko eskalace a role Bruselu
Pokud vláda v tomto politickém souboji sáhne po silových složkách, ukazuje to především na její slabost a zároveň si koleduje o protesty, které mohou přerůst v hlubší politickou a společenskou krizi a pád hybatele celého konfliktu, tedy samotného Tuska.
Polská společnost je rozdělená na eurofilní a národně-konzervativní část podobně jako česká. Obě strany by možná ještě byly schopny hledat společnou řeč, kdyby jednu z nich systematicky nepodporoval a neposiloval Brusel – mocensky, finančně, mediálně i verbálně. Evropská komise se v těchto sporech chová jako vládce na dobytém území a bez skrupulí se staví na jednu stranu. Tím násobně vyhrocuje už tak doutnající konflikt, který může rychle eskalovat. A to nejen v Polsku.
