Brazilský mistr světa z roku 1994 Romário de Souza Faria ve své éře udivoval bezchybným zakončením a přímočarostí, s jakou pronikal do pokutového území. Vztahy s trenéry měl vypjaté a nikdy nešel pro ostré slovo daleko. V případě klubové příslušnosti uplatňoval ryze pragmatický přístup. Mnohé z výše uvedeného si ze své hráčské kariéry přenesl také do politiky, kde se coby poslanec a poté senátor pohybuje již druhou dekádu.
„V politice i ve fotbale platí stejná věc: pokud se bojíte jít do souboje, nikdy nevyhrajete. Já se ale nikoho nebojím,“ pronesl senátor Romário de Souza Faria při neformálním rozhovoru s novináři v březnu 2016, kdy vrcholil jeho boj proti korupci v brazilském fotbalu. Tyto věty dokonale charakterizují jeho životní filozofii. Ačkoliv měří pouhých 167 cm, vždy coby pravé dítě favely vystupoval nebojácně, neústupně a pro mnohé až arogantně. Dlužno dodat, že často se mu to vyplatilo. Jeho, diplomaticky řečeno, „přímočarý přístup“ ke spoluhráčům a především neuznávání trenérských autorit jej nakonec stálo účast na mistrovstvích světa 1998 i 2002, které by nepochybně jeho fotbalový odkaz ještě zvýraznily.
V prvém případě byl sice oficiálně vyškrtnut z nominace kvůli zranění, ale kdyby měl býval jen o trochu lepší vztahy s tehdejším trenérem Máriem Zagallem a jeho asistentem Zicem, patrně by dostal čas na doléčení a do Francie by se podíval. Zejména vztah s legendárním Zicem, přezdívaným „bílý Pelé“, byl napjatý již mnoho let. Vždy disciplinovaný Zico Romáriovi mnohokrát vyčítal jeho poněkud lehkovážnější přístup k reprezentaci s ohledem na jeho neskrývanou zálibu ve večírcích a ženách. Médii přezdívané útočné duo „Ro-Ro“ (Romário a Ronaldo) by možná bylo i pro vítězný francouzský tým v čele se Zidanem na MS 1998 příliš silným soustem. Kdo ví. Na kdyby se v historii nehraje. Ani když jde „jen“ o fotbal.
O čtyři roky později již šlo čistě o důsledek jeho konfliktní povahy. Ztratil důvěru u trenéra národního týmu Luize Felipeho Scolariho a k návratu do nominace nepomohl šestatřicetiletému kajícnému hříšníkovi ani pláč na vlastní tiskové konferenci. Scolari mu neodpustil, že se omluvil z účasti na mistrovství Jižní Ameriky v roce 2001 kvůli rekonvalescenci po operaci očí a přitom v době údajného klidu odjel se svým týmem Vasco da Gama do Mexika. Za Romáriovu nominaci na MS 2002 se dokonce demonstrovalo v ulicích, ale trenér zůstal neoblomný. Jelikož Brazílie v čele s Romáriovým nástupcem v útoku Ronaldem zvítězila, trenérovi již jeho „opovážlivost“ po návratu se zlatými medailemi na krku nikdo nevyčítal.
Přítel Maradona
Ačkoliv Romário nepochybně snese srovnání s legendami Pelém či Maradonou, neúčast na dvou světových turnajích za sebou jej řadí v pomyslném žebříčku přece jenom až za oba zmíněné génie. Mimochodem zatímco s Pelém se Romário, stejně jako se Zicem, také dostal do několika slovních přestřelek, s Maradonou si vždy náramně rozuměl. Částečně možná kvůli již zmíněné zálibě ve večírcích a ženách, a jistě také pro osobitý styl komunikace se spoluhráči, trenéry i novináři. Oba shodně nerespektovali autority, mnohdy vystupovali až nesnesitelné otevřeně a svou prostořekostí si dokázali nadělat spoustu nepřátel. Po sportovní stránce je spojoval nesporný talent a například také dominance na dvou světových turnajích: MS 1986, kde Maradona dotáhl svůj tým ke zlatu, a MS 1994, kde se stal hráčem turnaje zase Romário.

Jisté rozdíly mezi oběma geniálními hráči by se však přece jenom našly. Romário nikdy nepil alkohol a nebral drogy. To byla pro jejich pofotbalové životy zcela zásadní skutečnost. Tou možná ještě zásadnější byla událost, která se odehrála v Romáriově životě v roce 2005. Jeho šesté a poslední z dětí Ivy se totiž narodila s Downovým syndromem. Romário se později nechal slyšet, že narození postiženého dítěte změnilo jeho přístup k životu. Stal se dle svých slov pokornějším, citlivějším i tolerantnějším a právě tato událost nakonec rozhodla o jeho směřování do politických sfér po skončení fotbalové kariéry. Z vlastní zkušenosti tak poznal, jak obtížné je pro rodinu v Brazílii pečovat o postižené dítě.
V dubnu 2008 dvaačtyřicetiletý Romário oficiálně pověsil kopačky na hřebík, přičemž s reprezentací se rozloučil na měsíc přesně o tři roky dříve v přátelském utkání s Guatemalou. „Král pokutového území“, jak se mu přezdívalo pro jeho neuvěřitelný čich na góly, se tehdy rozloučil stylově brankou. Za klíčový milník z pohledu osobních statistik však nepochybně považuje „prcek“, jak zní nejčastější používaná přezdívka pro 167 cm měřícího Romária (mj. jen o 2 cm více než Maradona), datum 20. května 2007, kdy za Vasco da Gama vsítil branku s pořadovým číslem 1000. FIFA sice tyto statistiky oficiálně neuznává, ale to patrně Romária vzhledem k jeho pohrdání autoritami nijak zvlášť netrápí.
Pragmatismus především
V září 2009 podal „fotbalový důchodce“ Romário přihlášku do Brazilské socialistické strany (PSB) a díky své nezměrné popularitě se stal v následujícím roce poslancem, když suverénně uspěl v celostátních parlamentních volbách. Stojí za připomenutí, že v těchto volbách kandidoval i jeho parťák z útoku na MS 1994 Bebeto, který se však stal poslancem „pouze“ na regionální úrovni. Od počátku svého působení v parlamentu se Romário věnoval boji za práva handicapovaných a rovněž brojil proti korupci. Podařilo se mu prosadit zvýšení státních příspěvků pro rodiny pečující o postižené dítě a zasazoval se také o povinnou inkluzi na školách a o lepší dostupnost rehabilitací.
V roce 2014 se však rozhodl poslanecké lavice opustit a kandidovat do Senátu. V brazilském politickém systému má z pohledu prosazování zákonů senátor silnější postavení než poslanec. To byl rozhodující faktor i pro budoucí politické Romáriovo směřování. Z pozice poslance sice mohl hojně kritizovat v médiích i v rámci svých veřejných vystoupení korupci při výstavbě stadionů, na kterých měla Brazílie hostit fotbalové MS v roce 2014. Nedostal však od Sněmovny, která byla pod silným vlivem fotbalové lobby, možnost zřídit vyšetřovací komisi. V Senátu to díky odlišným procesním pravidlům možné bylo. Romáriovi a jeho týmu se skutečně podařilo rozplést „chobotnici“, ale viníci nakonec stejně nebyli potrestáni.
Jako hráč ani jako manžel si Romário nikdy nepotrpěl na přílišnou věrnost. V roce svého vstupu do Senátu se potřetí rozvedl a od té doby si užívá, za neskonalé radosti bulvárních médií, radovánek s výrazně mladšími přítelkyněmi. Coby profesionální hráč zase vystřídal celou řadu klubů v rodné Brazílii, Evropě i dalších částech světa. Že na sklonku kariéry zkusil štěstí v Kataru, USA či Austrálii, mu vyčítáno nikdy nebylo. Mnohem menší pochopení měli fanoušci z Brazílie pro jeho střídání klubů v samotném Riu de Janeiru. V roce 1985 začínal profesionální kariéru v klubu Vasco da Gama, kam se v průběhu dalších let několikrát vrátil. Šokující však byl jeho přestup do rivalského klubu CR Flamengo a později ještě do Fluminense. Působil tak ve třech ze čtyř nejslavnějších klubu v Riu.
Poslanec a senátor
Ryze pragmatický přístup si Romário udržuje také v politice. V roce 2017 tak dal vale socialistům z PSB a stal se jednou z hlavních tváří nového (středového) projektu Podemos. Stejně jako ve své hráčské éře si ale brzy příliš neporozuměl s vedením a zejména tehdejším předsedou Carlosem Siqueirou. Hovořilo se také o ideologickém rozchodu, ale osobní animozity hrály prim. Jedním z pádných důvodů Romária pro změnu politického dresu byly rovněž chaos a vnitrostranické intriky spojené s impeachmentem prezidentky Dilmy Rousseffové. V novém dresu kandidoval hned následujícího roku na guvernéra státu Rio de Janeiro. První volební křest za Podemos (česky „Můžeme“) však ukázal, že věhlas mistra světa a krále pokutového území má své hranice. Romário skončil až na čtvrtém místě a utrpěl tak, slovy klasika, jasnou „nevýhru“.
Politický dres Podemos hájil senátor Romário celkem čtyři roky a v únoru 2021 posílil své postavení, když se stal druhým viceprezidentem Senátu. Což v praxi znamenalo, že se stal třetím nejmocnějším senátorem vůbec. Tuto funkci zastával po celé dva roky. Nicméně již v březnu 2021 odešel Romário do Liberální strany, kterou o půl roku později ovládl prezident Jair Bolsonaro, původně centristická strana se stala díky masivnímu příchodu jeho příznivců čistě konzervativní a „národoveckou“. Pragmatik Romário však neměl s ideologickou přeměnou strany žádný problém. Ostatně i jeho změna politického dresu měla ryze pragmatický charakter. Po drtivé porážce v roce 2018, kdy se ucházel o zmíněnou pozici guvernéra státu Rio de Janeiro, potřeboval získat silnější politické zázemí pro senátní volby 2022.
Jeho pragmatický kalkul se mu vyplatil a v dresu Liberální strany své senátorské křeslo bez problémů obhájil. Nejenom díky své výřečnosti a aureole mistra světa, ale také za masivní finanční podpory vládních fondů. Minimálně do roku 2031 tak má letos šedesátiletý Romário o své budoucnosti jasno. Nebyl by to ovšem on, kdyby svým voličům a fanouškům nepřipravil další velké překvapení. V polovině letošního srpna překvapivě ukončil členství také v Bolsonarově Liberální straně a prozatím působí jako nezávislý senátor. Nicméně se hovoří o tom, že by mohl zamířit do Sociálnědemokratické strany (PSD). Nasvědčuje tomu podpora jejího kandidáta na guvernéra státu Rio de Janeiro Eduarda Paese, který je zároveň předsedou strany v tomto státě. Nicméně na začátku října je stále bez politického angažmá.
Bouřlivé rozchody
Rozchod s Liberální stranou však proběhl v naprostém klidu a Romário se nechal několikrát slyšet, že i nadále podporuje stranického kandidáta na prezidenta, kterým je nejstarší syn Jaira Bolsonara Flávio. Na svých sociálních sítích jej ostatně 4. října veřejně podpořil a možná i díky tomu senátor Bolsonaro v 1. kole stávajícího prezidenta porazil. Ale vraťme se zpět k Romáriovým rozchodům. Klidné rozchody se ženami či kluby rozhodně nejsou jeho doménou. V Barceloně se dostal do ostrého konfliktu s trenérem Johanem Cruyffem a jeho rozchod se slavným španělským klubem i fotbalovou legendou z Nizozemí byl náhlý a plný emocí. To samé se událo po jeho návratu do Španělska, kde zakotvil v klubu Valencia CF. Nedodržování disciplíny a laxní přístup k tréninku úzce související s bouřlivým nočním životem tady byly pro změnu trnem v oku věhlasnému trenérovi Luisi Aragonésovi.
Celý článek čtěte ve vydání měsíčníku TO 10/2026.













