Banderovské kvičení v Kyjevě aneb když Poláci připomenou Ukrajincům jejich minulost

Banderovci v nervu, Poláci s kalendářem. Když Sejm v tichosti vyhlásí pamětní den za desetitisíce brutálně povražděných civilistů, ozve se z Kyjeva ryk, jako by Varšava právě zpochybnila legitimitu Majdanu. Ukrajinská politická elita zuří, protože si někdo dovolil připomenout to, co se v evropské učebnici „hodných a zlých“ nehodí: že hrdinové s pochodněmi někdy nesli i sekery. Inu, není nad to, když se vám v revolučním panteonu usídlí řezník.

Historie, která bolí – a nemlčí

Polsko nedávno vyhlásilo 11. červenec za „Den památky obětí genocidy spáchané ukrajinskými nacionalisty na občanech Druhé Polské republiky“. V reakci na to se v Kyjevě zvedla vlna podráždění. Ukrajinští politici mluví o „podkopávání bilaterálních vztahů“ a tamní média obviňují Polsko z rozdmýchávání starých křivd. Stín Volyně se vrátil – a tentokrát s legislativním razítkem. Ačkoli jde jen o pamětní akt, Ukrajina reaguje tak, jako by šlo o diplomatické vyhlášení války.

Tento střet není jen epizodou v aktuálních polsko-ukrajinských vztazích. Jde o hlubší konflikt paměti a identity, ve kterém mrtví stále mluví – a mnohdy hlasitěji než živí. Zatímco Ukrajina žádá svět, aby nikdy nezapomněl na ruské zločiny v Buči, Irpini nebo Mariupolu, sama není schopna (nebo ochotna) si přiznat temné stránky vlastní minulosti. Volyňský masakr je pro ni nepříjemnou připomínkou, že i oběti mohou být viníky.

Co se stalo ve Volyni a proč na to Poláci nezapomněli

Volyňský masakr, provedený v letech 1943-1944 ukrajinskými nacionalisty z UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), patří mezi nejtemnější kapitoly polsko-ukrajinských vztahů. Během několika měsíců byly stovky vesnic v oblasti Volyně a Haliče srovnány se zemí, desetitisíce Poláků včetně žen, dětí a starců byly brutálně zavražděny – často těmi nejbarbarštějšími způsoby.

Odhady obětí se pohybují mezi 60 a 100 tisíci. Motivace pachatelů? Etnická čistka. Snaha vytvořit „čistě ukrajinské území“ bez jakékoliv přítomnosti Poláků, Židů, Čechů atd. Za těmito činy nestály jen spontánní akce. Šlo o systematicky organizovanou genocidu, kterou řízeně vedli představitelé UPA, inspirovaní ultranacionalistickou ideologií Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). UPA vraždila nejen Poláky a další „menšiny, které stály v cestě“, ale i ty Ukrajince, kteří jim nepomáhali, nebo se odmítli účastnit násilí. Byla to krvavá logika „buď jsi s námi, nebo proti nám“.

Polská kolektivní paměť proto považuje Volyň za trauma rovnocenné Katyní nebo Varšavskému povstání. Nejde o epizodu na okraji dějin, ale o rozšklebenou ránu, která se nikdy zcela nezacelila. Pro mnohé Poláky je děsivé nejen to, co se tehdy stalo, ale i to, že ti, kdo za to nesli odpovědnost, jsou dnes v sousední zemi uctíváni jako hrdinové. A právě proto nelze zapomenout. Pamětní den je pro Polsko nejen povinností k mrtvým, ale i obranou morálních hranic.

Historická slepota Ukrajiny aneb když vrazi dostávají sochy

Namísto kajícné sebereflexe zvolila Ukrajina cestu selektivní paměti. V ulicích ukrajinských měst dnes najdeme nejen pamětní tabule, ale i pomníky věnované Stepanu Banderovi či Romanu Šuchevyčovi – mužům, jejichž jména jsou v Polsku synonymem genocidy. V roce 2016 Ukrajina oficiálně uznala OUN-UPA jako „bojovníky za svobodu“ a přiznala jim zvláštní status. To vše v době, kdy se země hlásí k „evropským hodnotám“ a usiluje o členství v EU. Tento kult „odboje“ však nestojí na pravdě, ale na přepisování dějin. UPA nebojovala za svobodu v univerzálním slova smyslu, ale za národní hegemonii – a to bez ohledu na civilní oběti. Rehabilitace banderovců je snahou vytvořit národní mytologii, v níž není místo pro sebereflexi ani pro oběti druhých. To, co je v Polsku a Izraeli považováno za nacistickou kolaboraci a genocidu, je v Kyjevě oslavováno jako patriotismus. Z polského pohledu jde o nepřijatelný vývoj, a právě zde začíná skutečný konflikt mezi polskou pamětí a ukrajinskou ideologií.

Polsko přitom není zemí, která by Ukrajině upírala podporu. Právě naopak – šlo o jednoho z hlavních zastánců Ukrajiny po ruské invazi v roce 2022, ať už šlo o vojenskou pomoc, přijetí milionů uprchlíků nebo diplomatické zastávání se v EU. Ale právě tato solidarita dává Polsku právo říct, že „pomáháme vám, ale nebudeme mlčet o vaší minulosti.“ Pravda není protiukrajinská. Pravda je univerzální. A kdo si nárokuje morální výlučnost, měl by ji také unést. Na tomto pozadí vyniká rozdíl v přístupu dalších evropských států. Zatímco Německo nebo Česká republika zachovávají v otázce Volyně opatrné ticho (nebo rovnou papouškují ukrajinskou verzi dějin), Polsko zůstává věrné historické realitě.

Ukrajinská reakce – uražený nacionalismus místo sebereflexe

Reakce Ukrajiny na polský pamětní den byla nejen podrážděná, ale i překvapivě arogantní. Ukrajinské ministerstvo zahraničí si předvolalo polského velvyslance, v médiích se objevily titulky o „provokaci“ a „útoku na jednotu“, a kyjevští politici hovořili o tom, že tento krok „oslabil důvěru mezi národy“, a to navzdory existenci rozsáhlé dokumentace o zločinech UPA.

Tato reakce připomíná scénu, kdy agresor křičí na oběť, že mu připomíná jeho vlastní zločiny. Ukrajina denně žádá Evropu o nové dodávky zbraní, finanční podporu a diplomatickou ochranu, zároveň neváhá Polsku diktovat, co si má nebo nemá ze své historie pamatovat. Namísto základní slušnosti a uznání historické bolesti přichází výčitky a výkřiky. Je to obraz uraženého nacionalismu, který se bojí pravdy jako zrcadla.

Poláci, Ukrajinci a budoucnost střední Evropy

Události kolem polského pamětního dne kladou nepříjemnou, ale zásadní otázku: Jak pevné je polsko-ukrajinské spojenectví, když se zhroutí pod tíhou jediné pravdivé historické pravdy? Je možné budovat dlouhodobé partnerství mezi státy, z nichž jeden své historické zločiny popírá či vymlčuje, zatímco druhý je veřejně připomíná? Paměť není překážkou spojenectví, ale záměrné zapomnění může být jeho hrobem. Ve skutečnosti je to právě paměť, která může být mostem mezi národy – pokud se k ní přistupuje čestně. Poláci svým krokem nepožadují od Ukrajinců pokání, ale uznání faktů. Není možné žádat evropskou veřejnost, aby pamatovala na Buču a Irpiň, a přitom mazala Volyň. Evropa, která bere vážně svou vlastní historii, nemůže být součástí takového pokrytectví.

Vzkaz Polska je přitom jasný: pravda není hrozbou budoucnosti, ale jejím předpokladem. Část ukrajinské společnosti to zjevně odmítá přijmout. Jenže bez přiznání minulosti nebude důvěra. A bez důvěry nebude partnerství. Solidarita, která má trvat, se nemůže zakládat na lži. Jestliže to Ukrajina nepochopí, nebude to jen její morální problém, ale i bezpečnostní riziko pro celý region.

Čtěte také:
Kdy nám česká média přestanou lhát o Ukrajině? Až válku prohraje?
Migranty do Polska vytlačují i z Německa
Za humny nám sílí velmoc. Polsko má ambici dominovat Evropě