Český národ je velmi často vysmívaný jako ovce, beránek, který se nechává bez zabečení stříhat, jak se komu zlíbí. Já sám mám k tomuto přirovnání velmi ambivalentní vztah. Tak jsem si sedl a začal o tom přemýšlet. Hledat plusy a mínusy této národní identity.
Od krále počátek…
Začnu od krále Karla IV., kterého považuji za mimořádnou osobnost své doby, která definovala, předurčovala a proslavila nás, národ Bohemiae, jako vůdčí sílu tehdejší Evropy i v kontextu zápasu mezi Vatikánem a mocí světskou. On byl tím, komu se podařilo zabezpečit na tu dobu nejdelší mírovou periodu a rozkvět na území tehdejší civilizované Evropy. Nemlaťte mě za toto zjednodušení…
Karel IV. byl mistrem evropské diplomacie. Využíval jazykovou vybavenost, plynně hovořil pěti jazyky a jeho největším diplomatickým úspěchem byla Zlatá bula z roku 1356, která stanovila jasná pravidla pro diplomacii a volbu římského krále. Zlatá bula Karla IV. definovala sbor sedmi kurfiřtů (3 církevní, 4 světští), kteří měli výlučné právo volit římského panovníka. Zamezila tak vměšování papeže do voleb a sporům o moc. A sám Karel IV. byl nejvyšším ze čtyř světských kurfiřtů pověřeným diplomacií a vyjednáváním před tím, než by mohla propuknout válečná vřava a válečné třeštění.
Proč jsem začal právě zde? Tak nějak vnitřně cítím, že schopnost vyjednávání, diplomacie, hledání kompromisů a konsenzů tam, kde se to na první pohled zdá nereálné, je právě doménou nás, Čechů. Diplomacie vlastně není nic jiného než jistá forma zdrženlivosti předsazená před emocionální útočností. A tato vlastnost je mnohdy připisovaná právě „ovcím“.
Poznámka na okraj: nejhůř se nám začalo dařit, když jsme jako národ přestali využívat naše „default“ nastavení a „upgradovali“ jsme se na nějaký cizorodý -ismus systém.
Česká „ovčí“ povaha
Český beránek v kontextu národní povahy symbolizuje mírnost, přizpůsobivost, nekonfliktnost a schopnost vytrvat i tváří v tvář nepřízni osudu.
V tradičním českém kulturním nastavení (často skrze literární archetypy, jako je Haškův Švejk nebo Čapkův „obyčejný člověk“) má tento symbol dva hlavní rozměry:
- Pozitivní vlastnosti: Představuje srdečnost, lidskost, vnitřní čistotu, laskavost a schopnost v tichosti snášet těžkosti.
- Kritický pohled: Odkazuje k určité submisivnosti, poslušnosti, ochotě nechat se vést, uhnout silnějšímu a vyhnout se přímé konfrontaci či boji. A nejhorší je oikofobie, které rádi podléháme, na základě vnějšími silami „vnucenému“ pohledu, že jsme malý národ, který nic nezmůže.
Beránek je stále v podstatě beran
Z českého beránka se stává beran ochránce v momentě, kdy vnější tlak ohrozí jeho nejbližší rodinu, domov, osobní prostor nebo samotnou existenci. Tento psychologický a historický zlom v národním nastavení charakterizují následující momenty:
- Překročení kritické hranice
Vyčerpání trpělivosti: Beránek snáší tlak dlouho, ale má jasnou mez.
Přímé ohrožení hodnot: Reaguje útokem, pokud agresor napadne jeho zázemí.
Ztráta možnosti kompromisu: Nastává, když už nelze situaci vyřešit ústupkem. - Typické projevy berana ochránce
Zarytá tvrdohlavost: Mírnost se mění v absolutní neústupnost a zaťatost.
Nečekaná síla: Obrana bývá prudká, překvapivá a pro agresora nečekaně tvrdá.
Solidarita v krizi: Schopnost rychlé, tiché a masivní organizace na pomoc ohroženým.
Pasivní odpor jako zbraň: Blokování, sabotáž a absolutní odmítnutí spolupráce s mocí.
Klíčové historické události, kdy se z beránka stal beran
Husitská revoluce (1419): Původně mírumilovní venkované a měšťané se pod tlakem křižáckých tažení proměnili v obávané bojovníky. S využitím upraveného zemědělského náčiní dokázali čelit tehdejším profesionálním armádám Evropy.

Národní probuzení a rok 1848: Dlouhodobě potlačovaná národní identita vyústila v červnové barikády v Praze. Spisovatelé a učitelé tehdy odložili brky a šli fyzicky bránit ideu svobody.
Mobilizace v roce 1938: Okamžik, kdy byl národ po letech ústupků připraven hromadně a bez váhání bránit své hranice před nacistickým Německem. Odhodlání bránit vlast tehdy propojilo celou společnost.
Pražské povstání (1945): Obyčejní lidé, tramvajáci, úředníci a dělníci v posledních dnech války povstali proti po zuby ozbrojené německé posádce, aby zachránili své město.
Srpen 1968 (pasivní rezistence): Projev berana ochránce skrze absolutní odmítnutí spolupráce s okupanty. Lidé tichým, ale neústupným způsobem otáčeli dopravní značky, odmítali vojákům dát vodu a jídlo a totálně paralyzovali morálku invazních vojsk.
Literární ztvárnění motivu českého berana
Česká literatura tento přerod často zachycuje skrze postavu „malého českého člověka“, který v krizové situaci najde hrdinství:
Jan Drda (Němá barikáda): Povídky ukazují zcela obyčejné lidi a v povídce Vyšší princip starý profesor latiny v sobě najde pod tlakem brutality okupantů morální sílu vzepřít se a chránit lidskost: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
Karel Čapek (Matka): V této divadelní hře matka dlouho odmítá pustit svého posledního syna do války a chrání ho. V momentě, kdy se z rádia dozví, že nepřítel zabíjí malé děti, sama mu podává pušku se slovy: „Jdi!“
Čemu se český beran málokdy dokázal bránit?
Werwolf (werwolf – vlkodlak: německá nacistická odbojová síla v týlu nepřítele vytvořená Goebbelsem jako záškodnické partizánské oddíly) byl pro českého berana vždy Achillovou patou. Zejména werwolf rekrutovaný z jeho vlastního prostředí. Werwolf Čurda, werwolf Henlein… Český beran nedokázal pochopit transformaci českého berana v bestii werwolfa, který mu půjde po krku. To je ta „srdečnost, lidskost, vnitřní čistota a laskavost“ českého berana.
Sudetští henleinovci se přepočítali…
Bernd Posselt si přes pořádně vypasenou kůži werwolfa kolem roku 2015 nasadil kůži beránčí a jal se „freundschaftovat“ s untermensch na západ od jejich hranic.
Na základě klidu a tolerance českých beránků a práci interních werwolfů (v kůži beránčí) Pithartů, Uhdů, Beků, Bělobrádků, Hermanů, Hollanů a dalších, dospěl k názoru, že si pojede zkontrolovat stav do Protektorátu Böhmen und Mähren, jestli už české ovce budou správně hlasovat, co si dá „der deutsche werwolf“ k večeři.
A přepočítal se. Ještě než odstartovalo henleinovké „Tagung in Brünn“, které právě probíhá, najednou se v zemi české zvedlo mnoho, dokonce nespočet českých beranů, kteří se postavili do šiku, aby dali najevo, že ještě nezapomněli, když je henleinovští „spoluobčané“ vyhnali z pohraničí, vraždili je, páchali na nich genocidu, a vůbec, chtěli je pozřít jako jehněčí.
Poučení
Naučme se včas rozpoznávat zejména vnitřní werwolfy v kůži beránčí, kteří pracují pro zahraniční werwolfy.
Dávejme zavčas a pořádně nahlas vědět, že nejsme „jen“ ovce, beránci, ale pořádní čeští berani, kteří se v minulosti dokázali vypořádat s werwolfy jak zevnitř, tak i zvenku.
Čtěte také:
Benešovy dekrety: Nebyl Němec jako Němec
Masaryk, Beneš, Havel… Kdo všechno by (ne)podpořil sjezd landsmanšaftu v Brně, kdyby ještě žil?
Několik faktů k nacistickým kořenům Sudetoněmeckého landsmanšaftu: Pravda někdy bolí. Viďte, pane Halíku, Pitharte a Rychlíku?












