Cla? 1:0 pro Donalda Trumpa 

Časy se mění

Globalistický řád, jak si jej představovaly elity nejen z Davosu, se postupně a přirozeně hroutí. Západnímu světu nepřineslo přenášení rozhodovacích pravomocí do rukou vzdálených, nikým nevolených a údajně kompetentních byrokratů nic jiného než stagnaci a pokles mezinárodního významu.

Starý „worldorder” je zdiskreditován, příčí se většině obyvatel Západu a rezolutně jej odmítá i americká vláda. Volba jiných, „realpolitických“ prostředků je pouhým důsledkem této změny.

Trumpův kabinet si je vědom ohrožení, které představuje rostoucí vliv Číny na mezinárodní scéně. Nejsou krátkozrací a vidí, že odsun výroby do Asie sice krátkodobě prospěje americkým superbohatým a vlivným korporacím (sníží jim výrobní náklady), nicméně iracionální deindustrializace znamená z dlouhodobého hlediska citelné zadlužování a strategickou hrozbu – ostatně toho, kam vede fatální závislost na asijských, primárně čínských dodavatelích, jsme byli svědky už za covidu.

Toto přemístění průmyslu se nezakládá na tolik známém principu komparativních výhod, nýbrž na uměle vytvořené ztrátě produktivity a rentability Západu. To je klíčová teze, jež musí zaznít důrazně a nahlas.

Příčinou je především přeregulovanost, chybná národohospodářská politika, preferování aktivismu před pragmatismem, upřednostňování zahraniční image před domácími problémy, zhoubné zelené ambice, zmrzačení energetického sektoru, přebujelý a nákladný pečovatelský stát, nárokování si všemožných statků bez jakéhokoliv přičinění (pouze z titulu občana), různé útoky na soukromé vlastnictví a snahy o zavedení syndikalismu – i když v rebrandované podobě s půvabným názvem jako „stakeholder capitalism” či „Mitbestimmung” a podobně.

Potřebujeme více svobody a méně omezení

Západní politika se v minulých desetiletích nesla v duchu „pro-business,” a nikoliv „pro-market”. Vládní špičky s oblibou mluvily o volných trzích, a přesto byla evropská cla po dlouhou dobu násobně vyšší než ta americká, přesto každý rok roste množství norem a absurdních požadavků na importované zboží (údajně environmentálních, zdravotních, hygienických, technických, bezpečnostních či lidskoprávních). Rády mluvily o ekonomickém liberalismu, přestože jejich politiku mnohem výstižněji charakterizuje slovíčko lobbing. A přesně to musí skončit. Západ potřebuje více svobody, více trhu.

Zpátky ke clům

Zavedení recipročních cel (tento přívlastek je namístě i vzhledem k výše uvedeným protekcionistickým, leč často netarifním praktikám) nebylo cílem, ale zejména prostředkem.

Proto považuji za vedlejší zabývat se metodologií jejich výpočtu a jejich výší. Ze slov Scotta Bessenta, amerického ministra financí, je totiž zřejmé, že pokud je druhá strana ochotna jednat o možných ústupcích, jsou Spojené státy připravené sazbu cla zmírnit či možná zrušit.

Bessent uvedl, že očekává kontakt od přibližně 70 zemí. V současnosti toto číslo vzrostlo na 90. Strategie USA je tedy velmi úspěšná – dává americké administrativě možnost ovlivňovat světové dění způsobem, o kterém se té předchozí mohlo jen zdát. Je nezpochybnitelné, že právě díky tomuto kroku si Spojené státy zajistily silnou roli při formování nového uspořádání světa. Otázka zní, kde zůstala Evropa?

Jsme ve slepé uličce?

Obávám se ideologického fanatismu našeho establishmentu, oné otevřené nenávisti k republikánům a osobě amerického prezidenta. Naši hrdí, povýšení „eurohujeři” se předhání v siláckých výrocích na adresu Spojených států. Lze tímto přístupem dosáhnout dohody? Chtějí vůbec nějaké smíření?

„Chceme dát vyjednávání šanci,“ uvedla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová poté, co Bílý dům ohlásil 90denní pauzu a snížení recipročních cel na 10 %. Jak vážně máme její slova chápat? Budou to smysluplná a seriózní jednání, nebo se projeví neochota Komise učinit ústupky vůči jednomu z nejvlivnějších kritiků EU a progresivní ideologie obecně?

Evropská unie má celou řadu důvodů k protekcionismu. A tedy i motivaci v celní válce pokračovat. Ideologická nevraživost je pouze jedním z nich. Unijní instituce se pochopitelně nebudou chtít vzdát příjmů z vybírání cel, které jsou pro drahé projekty bruselských sociálních inženýrů nezbytné. Zároveň cla a jiné překážky představují nástroj na potlačení skryté a sílící evropské nekonkurenceschopnosti, jejíž odhalení není v zájmu současných špiček.

Závěr

Většina zemí zasažených cly udělá maximum pro to, aby se s USA rozumně dohodla. Vítězem se stanou americké národní zájmy. Pro Evropu (a tedy i pro nás) jsou vyhlídky šedivější. Nikoliv však vinou Donalda Trumpa, nýbrž nemoudrosti evropských zaslepených lídrů, kteří se nejspíš raději uchýlí do náručí Číny, která kvůli 145% americkému tarifu hledá nová odbytiště, než aby seriózně a upřímně jednali s onou „odpudivou bytostí”.

Čtěte také:
Přepsaná pohádka o zlých Trumpových clech aneb kdo reálně zahájil celní válku?
Pravá příčina celní války s USA
Názorová akrobacie kolem Trumpa