Mluvím o ženách typu Markéty Pekarové-Adamové, Jany Černochové, a také typy jako Jana Maláčová, Věra Jourová nebo třeba poslankyně Barbora Urbanová. Nelze opomenout ani superprogresivistky Olgu Richterovou a Markétu Gregorovou.
Pokud sledujete delší dobu jejich názory, prohlášení a světonázor, nemůžete se ubránit dojmu, že jsou v podstatě horší než jejich mužské protějšky. Protože jsou daleko hlasitější, daleko extrémističtější ve svých projevech a daleko fanatičtější v prosazování věcí, které torpédují uspořádání společnosti a nastolují nové progresivní pořádky.
A co je velmi symptomatické, často se vyjadřují k věcem, se kterými nemají žádné zkušenosti, jako třeba Pekarová-Adamová, která se staví za úpravy rodičáku, ačkoli je sama bezdětná. Nebo Barbora Urbanová, která si nepřeje, aby Čechům říkali, že rodina se skládá z maminky a tatínka..a sama je rozvedená.
Je možné, že v zápase v uplatnění mezi muži nabyly dojmu, že musí být ještě radikálnější. Ještě fanatičtější, aby se prosadily. Takové ženy jsou pohromou, protože u nich úplně absentuje sebereflexe a obyčejný cit. Ten je nahrazen možnou frustrací z toho, že mnohé jsou ještě svobodné, jiné bezdětné a další rozvedené. U některých jsem zaznamenal tak maximálně teatrální slzavé údolí, pokud chtějí citově vydírat.
Ale to je omyl, ženy se dokážou hravě prosadit právě tím, že v nich zůstala ženskost, a přesně ty rysy, které jsou u žen srovnaných se sebou samými jedinečné a přirozeně doplňují mužské rysy.
