Jak jsem utekl před 17. listopadem

Jakožto autentický účastník událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989 jsem už řadu let poněkud zdisgustován tím, jak se tohoto výročí zmocňují lidé, kteří jej buď nezažili, nebo jsou navedení jinými, aby mu vkládali nějakou účelovou interpretaci. Anebo obojí. Tak jsme letos – jako už poněkolikáté – vyslechli, jak dvacetiletí trpěli za komunismu a jak jsou vděční Evropské unii, že je osvobodila, a teď mohou hezky cestovat.

A protože jsem tytéž nesmysly nechtěl poslouchat ani nevím pokolikáté, vydal jsem se tedy na ty cesty. V tomto případě do Londýna – do města, o němž jsem v mládí míval tolik hezkých představ: Beatles, Rolling Stones, Sherlock Holmes, Jerome Klapka Jerome atd. Když se roku 1990 otevřely hranice, byl Londýn první destinací, kam jsem zamířil. Bydlel jsem na Finsbury Park, pár stanic metrem od centra, a přitom jakoby v maloměstě – dvou, maximálně třípodlažní domy anglické secese, klid a mír, čisto, z dnešního pohledu snad až příliš útulno. Pak jsem tam byl ještě párkrát, a pobyt od pobytu se to horšilo. Ten letošní byl však opravdu překvapivý. A to říkám s britskou kulantností.

Vystoupím na letišti Luton. První zážitek: autobus do centra, kam mám online rezervovanou jízdenku, mne odmítne nalodit, ačkoliv jsem na místě půlhodiny předem. Prostě se snědému pánovi za volantem zachtělo (bez vysvětlení) odjet s poloprázdným autobusem. Další přece jede už za půl hodiny, o půl jedné ráno. Jenže moje jízdenka platí jen do půlnoci. Stálo to hodně prošení jiného snědého pána, aby pohlédl na mé invalidní pomůcky a do následujícího autobusu mě pustil. Dobrá, bod pro něj.

Bydlím v portugalské čtvrti na okraji Vauxhallu. Vidím odvrácenou stranu korporátního kapitalismu. Podivné postavy všech pohlaví vysedávající na lavičkách před svými byty, kouřící nějaké svinstvo a nechávající kolem sebe vlát špatně vyprané spodky a okolo nich harampádí nastřádané snad z půlky minulého století. Za zdí křičí nějaký hysterický psychopat na kohosi řečí, které nerozumí snad ani on sám. Prostě taky jedna tvář dnešní Británie.

Angličan, kam se podíváš…

Jedu ráno Boltem do centra, řidič pochází patrně ze Sierry Leone, je barvoslepý, neboť projíždí zásadně všechny červené semafory, ale protože je všude strašná zácpa a rychlost jízdy je v průměru kolem 15 km/hod, tak vlastně nic neriskuje, ani pokutu, neboť poldové jsou jen ve Westminsteru u Parlamentu.

Při procházce městem si připadám jako při relativně nedávné návštěvě emirátu Ras Al-Khaimah. Tedy co do složení okolojdoucí populace. Jen v Britském muzeu, kde byla návštěvou jakási exkurze školy pro různobarevné žáčky, jsem spatřil větší procento osob ženského pohlaví bez šátku, ale těm bylo tak 8 let, tak to se takříkajíc nepočítá.

A tak nějak bizarně se odehrál celý ten prodloužený víkend v milovaném Londýně. V příkrém rozporu mezi krásnou neogotickou či anglicky secesní architekturou a stávajícím hemžením kolem a uvnitř ní. Snad jediné, co se od toho roku 1990 nezměnilo, je China Town. Našel jsem dokonce i hospůdku, kam jsem před 35 lety chodil na kachničku po pekingsku. Dávají ji tam stejnou, jen je jí asi tak polovina za pětinásobnou cenu. To je ten pokrok. Nicméně Čínská čtvrť je zřejmě jedna z posledních opor britského tradicionalismu. Smutné, že?

Také čtěte

Fejeton

Tajemství temné hmoty

Karel Hohl·22. 11. 2024

Nestěžuju si. Hyde Park je tam, co byl, jen je tam méně otravných šedých somrujících veverek a mnohem víc turistů, o dvě bistra víc a o nulu vyšší ceny. Big Ben je krásně opravený, po mnoha letech, Churchill stojí na svém místě, co vždycky, stejně jako král Jiří na koni, Národní galerie na Trafalgarském náměstí je obkroužena asfaltovými holuby. Přibylo za tu dobu jen Golden Eye, kýčovité ruské kolo v srdci britského imperialismu. Jak symbolické!

Cesta tam a zase zpátky

Odlétám z letiště Stansted. Hodinka vláčkem z Liverpool Street. Na první pohled pohoda, klídek, tabáček. Jenomže doběhnete na nástupiště, jeden snědý úředník na vás řve, abyste hejbli kostrou, protože se za chvíli odjíždí, tak přidáte, co vám chodítko umožní, pošlete napřed dceru, aby vlezla do soupravy a jistila fleky, načež jiný snědý soudruh přímo u vlaku zařve „Go out!“ a vyžene nás, ačkoliv dcera je již vevnitř a zbytek rodiny venku. Zapne zavírání dveří a nedá se obměkčit, přestože dcera má u sebe lístky pro všechny. Tak stojíme půl hodiny na peróně a čekáme na další spoj, jímž zbytek rodiny jeden na černo. Ok. I to je ten moderní svět.

Pointou toho všeho je, že když usedneme do dalšího spoje, nad hlavami září elektronický panel, který hlásá nejen to, kde je „next station“, případně „final station“, ale též tuto větu vět, a to během jízdy celkem asi 27krát: „If you see something that doesn´t look right, speak to staff or text British Transport Police on 61016. We´ll sort it. See It. Say It.“ Tedy hezky česky: „Když se vám něco nebude zdát, hezky to oznamte drážní policii nebo personálu. Vidíte to? Oznamte to!“ Tedy udejte to. Jak britské. Nebyl ten Orwell taky náhodou Brit?

Vracím se do vlasti v noci ze 17. listopadu a ještě v taxíku z letiště mě pronásleduje z rádia jakéhosi Asiata řičení dvacetiletých neziskovářů, jak trpěli za komunismu. Tak se ptám: je ještě kam utéct? A připomíná mi to ten vtip, dávný a smutný: Přijde Kohn těsně před světovou válkou do vystěhovaleckého úřadu a říká úřednici: „Prosím, já bych rád odjel někam pryč.“ A ona mu podstrčí zeměkouli na stojánku. On na to chvíli zoufale kouká a pak říká: „A jinej glóbus nemáte?“

Čtěte také:
Nejtrapnější státní svátek? 17. listopad!
I britská královská rodina začíná tančit, jak chalífát píská
Británie se rozpadá