V českém veřejném prostoru se před summitem NATO v Ankaře zrodil příběh, který se rychle ujal, totiž že turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan si osobně vyžádal účast české hlavy státu Petra Pavla na neformální večeři lídrů.
A to navzdory tomu, že česká vláda Pavlovi účast na summitu původně neumožnila. Tento příběh působil dramaticky, symbolicky a politicky výbušně. Jenže neodpovídal realitě. Ve skutečnosti šlo o běžný protokolární krok hostitelské země po změně složení delegace, kterou české ministerstvo zahraničí nahlásilo tureckému protokolu.
Neformální večeře lídrů na summitech NATO neorganizuje NATO, ale hostitelská země. V Ankaře ji pořádal turecký prezident Erdoğan jako hostitel summitu. Hostitelský protokol zve vedení delegace, kterou mu členské státy nahlásí.
Česká vláda původně oznámila jako vedoucího delegace premiéra Andreje Babiše. Po zásahu Ústavního soudu musela dodatečně doplnit i prezidenta Pavla. Ministerstvo zahraničí tuto změnu oznámilo tureckému protokolu, který podle toho automaticky aktualizoval seznam hostů. Pozvání Pavla tedy nebylo osobní, mimořádné ani politicky motivované. Bylo to běžné protokolární opatření.
Česká média dva různé protokoly – formální program NATO a neformální večeři hostitele – nezaznamenala. Především ale legenda o mimořádném osobním pozvání Pavla zapadala do narativu „prezident zvítězil“, „Erdoğan si vybral Pavla“, „Babiš byl upozaděn“. Média hlavního proudu tento rámec ráda využila, protože byl jednoduchý, srozumitelný a nepříznivý pro Babiše.
Ministerstvo zahraničí k tomu mlčelo, kancelář prezidenta rovněž, i když obě instituce z opačných důvodů. Mediální interpretace se tak rychle stala „nezpochybnitelnou pravdou“.
„Erdoğan osobně pozval Pavla“ je jednoduché sdělení, které nepotřebuje vysvětlení. Protokol hostitelské země je nudná záležitost. V politicky vyhrocené atmosféře se „prohradní“ symbolika stala důležitější než procedura.
Jedná se o dobrý příklad toho, jak se v českém mediálním prostředí může z běžného administrativního kroku stát politický nástroj – a jak rychle se zrodí příběh rozdělující společnost, který je možná atraktivní, ale nepravdivý.
