Ulice plné demonstrantů, stržená Stalinova socha a odhodlaní civilisté bojující proti sovětským tankům. Přesně před 70 lety, 23. října 1956, vypuklo v Budapešti povstání, které otřáslo celým východním blokem. Maďaři se vzbouřili proti komunistické diktatuře a sovětské nadvládě v naději, že jejich země získá svobodu a nezávislost. Nadšení však vystřídala krvavá tragédie. Sovětský svaz revoluci brutálně potlačil a tisíce lidí za touhu po svobodě zaplatily životem.
Všechno začalo poklidnou studentskou demonstrací, která měla vyjádřit solidaritu s reformním hnutím v Polsku. K vysokoškolákům se však rychle přidávali dělníci a další obyvatelé Budapešti. Během několika hodin zaplnily ulice desetitisíce lidí požadujících svobodné volby, odchod sovětských vojsk a konec komunistické diktatury. Protestující také strhli obrovskou sochu Josifa Stalina, která se stala symbolem nenáviděného režimu. Situace se vyhrotila před budovou maďarského rozhlasu, kde chtěli demonstranti zveřejnit své požadavky. Bezpečnostní složky proti nim zahájily palbu a původně nenásilná demonstrace se změnila v ozbrojené povstání.
Během následujících dnů zachvátily boje nejen Budapešť, ale i další části země. Povstalci se zmocňovali zbraní, stavěli barikády a střetávali se s jednotkami komunistického režimu i sovětské armády. Do čela vlády se postavil reformní komunista Imre Nagy, který slíbil demokratické změny a začal jednat o odchodu sovětských vojsk. Na krátkou chvíli se zdálo, že revoluce může skutečně zvítězit. Nagy 1. listopadu dokonce vyhlásil neutralitu Maďarska a oznámil jeho vystoupení z Varšavské smlouvy. Pro sovětské vedení však takový vývoj představoval nepřijatelné oslabení jeho moci ve střední Evropě.
Naděje Maďarů definitivně pohřbilo ráno 4. listopadu 1956. Sovětská armáda zahájila rozsáhlou vojenskou operaci a do Budapešti vjely tanky doprovázené tisíci vojáků. Proti těžké technice se postavili často velmi mladí povstalci, vyzbrojení puškami, samopaly a zápalnými lahvemi. V ulicích se rozhořely zoufalé boje, které pokračovaly ještě několik dní. Sovětská přesila však odpor postupně zlomila. Počet obětí se podle různých historických odhadů pohybuje v řádu několika tisíc, přibližně 200 tisíc Maďarů uprchlo do zahraničí. Následovaly rozsáhlé represe, zatýkání a popravy. Imre Nagy, který se stal symbolem revoluce, byl v roce 1958 po vykonstruovaném procesu popraven.
Maďarské povstání vyvolalo obrovský ohlas také v Československu, jehož komunistické vedení se jednoznačně postavilo na stranu Sovětského svazu. Režim události prezentoval jako nebezpečnou kontrarevoluci a snažil se zabránit tomu, aby se podobná vlna odporu rozšířila i za československé hranice. Tragický osud Maďarska zároveň ukázal, jak daleko je Moskva ochotna zajít, aby si udržela kontrolu nad svými satelity. O dvanáct let později se o tom přesvědčili také obyvatelé Československa, když vojska Varšavské smlouvy v srpnu 1968 násilně ukončila reformní pokus známý jako pražské jaro.
Dnes je 23. říjen v Maďarsku státním svátkem a jedním z nejvýznamnějších symbolů moderních dějin země. Letošní 70. výročí doprovázejí vzpomínkové akce, výstavy a kulturní programy po celém Maďarsku. V Budapešti se konají pietní shromáždění a připomínky studentských demonstrací, které revoluci odstartovaly. K výročí se připojuje také Česká republika – na pražském Černínském paláci dnes symbolicky zavlaje maďarská vlajka. Přestože povstání v roce 1956 skončilo vojenskou porážkou, jeho odkaz přežil další desetiletí komunistické vlády. Stalo se trvalou připomínkou odvahy lidí, kteří se postavili jedné z nejmocnějších armád světa, přestože jejich šance na vítězství byly mizivé.
