Mezi Istanbulem a hrobem: Kdo mluví za ticho mrtvých?

Výročí konce druhé světové války jsem si letos připomněl filmem. The World Will Tremble, historické drama Liora Gellera z roku 2025, patří k nejsilnějším dílům, která kdy byla o holokaustu natočena. Snímek bez sentimentu a s téměř dokumentární strohostí rekonstruuje pokus o útěk z vyhlazovacího tábora Chelmno – prvního tábora, kde nacisté začali systematicky vraždit plynem. Kamera se nezastavuje ani před tím, co jiné filmy jen naznačují – plynová auta, nahá těla v jámách, chladný chod smrti jako technická operace.

Není to jen další připomínka šoa, ale bolestný návrat k otázce, která v Evropě zaznívá zřídka: co když se dějiny neopakují, ale plynou a jejich proud nás nikdy neopustil?

Právě tady vzniká most k současnosti. Protože když dnes sledujeme válečné záběry z Ukrajiny, Gazy nebo Súdánu, nejsme svědky návratu temnoty. Jsme svědky její permanentní přítomnosti, rozptýlenější, často skryté za rétorikou hodnot. Princip zůstal – lidský život podřízený moci, výměna morálky za strategii.

Válka jako nástroj vlivu

Od konce studené války Spojené státy rozšiřovaly svůj vliv na východ skrze NATO, obchodní dohody, kulturní a ideologickou dominanci. Zatímco se hovořilo o svobodě a demokracii, skutečným cílem bylo zabránit vzniku mocenských center, která by mohla zpochybnit americký monopol. Rusko bylo jedním z nich. Ukrajina byla klíč.

Jak řekl Zbigniew Brzezinski: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko impériem.“ A právě o to šlo. USA a jejich spojenci systematicky podporovali přibližování Ukrajiny k Západu, politicky, ekonomicky i vojensky. Majdan v roce 2014 nebyl spontánní revolucí, ale pečlivě připravovanou přestavbou geoprostoru. V Kremlu to četli jako nepřátelský akt a reagovali tak, jak reagují impéria zahnaná do kouta.

Rusko odpovědělo anexí Krymu a podporou separatistů. V roce 2022 už přešlo do otevřeného konfliktu v naději, že ještě zvrátí dějiny. Ale svoji odpornou válku nevede jen s Ukrajinou, vede ji s NATO, s EU, s dolarem, s Pax Americana. A Západ ji nevede s cílem osvobodit Ukrajinu, vede ji s cílem oslabit Rusko.

USA přitom neinvestovaly jen do zbraní. Investovaly i do přeformátování energetické mapy Evropy – ještě v roce 2021 byla Evropa masivně závislá na ruském plynu. Válka tuto závislost brutálně přerušila a místo ruského plynu přišel americký LNG – dražší, ale geopoliticky výhodnější. Německo sklaplo podpatky, energetická politika EU se přesměrovala. Zničený Nord Stream (ať už ho odpálil kdokoliv) byl tečkou za érou evropské suverenity.

Ukrajina se tak stala obětí dvou impérií: Rusko v ní vidí bratrský národ, který zradil, USA v ní vidí nástroj, jak Rusko oslabit. A Evropa? Ta přihlíží a platí účet. Morálně se tváří ušlechtile, ale reálně ztrácí – levné suroviny, obchodní přístup, bezpečnostní rovnováhu. To, co bylo kdysi geopolitickou šachovnicí, je dnes bojištěm mezi impériem padajícím (Ruskem), impériem vládnoucím (USA) a impériem snícím (EU).

Válku nevede Ukrajina. Vede ji Washington s Moskvou a Kyjev je kulisou. A zatímco Zelenskyj mluví na summitech a Putin o jaderném dešti, mrtví mlčí. To oni platí za zájmy, které nikdy nebyly jejich.

Válka jako příběh

Každá válka je nejen o zbraních, ale i o příbězích. A Západ je mistr v jejich vyprávění. V případě Ukrajiny je interpretace událostí jasná – agresor Rusko, oběť Ukrajina, obránce svobody NATO. Záběry z Buči, Mariupolu či Charkova plní západní média s moralistním patosem, zatímco hlasem civilizace se ozývá slib: nikdy nezapomeneme, nikdy neodpustíme.

Ale sotva o pár tisíc kilometrů dál, v pásmu Gazy, běží paralelní realita. Zde je agresorem – ať už se nám to líbí, nebo ne – spojenec Západu Izrael a obětí civilní obyvatelstvo v jednom z nejhustěji zalidněných ghett světa. Po říjnu 2023 následovala masivní izraelská odveta, která během pár měsíců zapříčinila desítky tisíc mrtvých, většinu z nich civilistů, včetně dětí. Zničené nemocnice, bombardované školy, hladomor jako zbraň.

A co na to Západ? Ticho, mlžení, eufemismy. Nejsme si jisti, kdo za to může. Potřebujeme vyšetřit kontext. Izrael má právo na sebeobranu. Na rozdíl od Ukrajiny Gazu nikdo nevyzbrojuje, nikdo nevyvěšuje palestinské vlajky na státní budovy, nikdo nepořádá donorské summity s miliardovými balíčky. Zde umírají „nešťastní civilisté“, ne hrdinové, ne oběti imperiálního zla. Jen statistika.

To odhaluje naprostou morální selektivitu západní politiky. Pravidla mezinárodního práva se používají jako kladivo, ale jen tehdy, když to vyhovuje zájmům. Invaze Ruska na Ukrajinu? Válečný zločin. Bombardování Gazy? Komplikovaná bezpečnostní operace. Dvojí metr, který si uvědomuje celý globální Jih, a právě proto už nevěří Západu ani slovo.

Tato pokrytecká logika přináší důsledky. USA i EU ztrácejí morální kredit v Africe, Asii, Latinské Americe. Státy, které ještě nedávno mlčky podporovaly „mezinárodní řád“, dnes hledí směrem k multipolárnímu světu – Číně, Rusku, Turecku, Íránu. Protože vědí, že „řád“ znamená západní dominanci, nikoliv univerzální spravedlnost.

Až příště někdo řekne „musíme bránit hodnoty“, je dobré se zeptat: čí hodnoty, pro koho a za jakou cenu? Protože realita ukazuje, že lidská práva jsou cenná jen tehdy, když se hodí do geopolitické rovnice. Jinak jsou jen lístkem v tiskové zprávě, která nikdy nepočítala s tím, že by se četla v Gaze.

Evropa jako vazal své vlastní viny

Evropa přijímá roli geostrategického přívěsku USA nikoliv z naivity, ale z hluboké strukturální slabosti ekonomické, politické i psychologické. Její přitakávání logice, která jí samotné škodí, není výsledkem přesvědčení, ale vnitřní paralýzy. Evropská unie, a zvláště její jádro v Německu a Francii, se již dlouho nachází v civilizačním útlumu, vyčerpaná vlastní minulostí, zmatená vlastní identitou, neschopná jednat bez vnější opory.

Ekonomicky si Evropa podřízla větev, na které seděla, odstřižením se od levné ruské energie se nevymanila z energetické závislosti, pouze ji přesunula přes Atlantik. Výsledkem je deindustrializace, narušené dodavatelské řetězce, a především masivní ztráta konkurenceschopnosti. Zatímco USA dotují vlastní průmysl (Inflation Reduction Act) a agresivně lákají evropské firmy, EU svazuje svůj trh byrokratickým zeleným dogmatismem a stává se ekonomickým skanzenem.

Politicky je Evropa rozštěpená a infantilizovaná. Nedokáže mluvit jednotným hlasem, protože jí chybí skutečná politická elita. Místo státníků přicházejí do čela bruselské i národní politiky manažeři sentimentu, nevolení, nekonfliktní, závislí na washingtonském postoji. Strategická autonomie, o které se mluvilo po Trumpovi, se ukázala jako prázdná fráze. Ve chvílích krize sahá EU ne po vlastním kompasu, ale po instrukcích z Bílého domu. A čím více se situace vyostřuje, tím ochotněji slouží.

Kontinent vymírajících národů

Demograficky je Evropa kontinentem vymírajících národů. Její pracovní síla stárne, kulturní koheze se rozpadá, migrace nahrazuje porodnost a místo vize přichází chaos. Tato slabost plodí strach a strach potřebuje spojence. Amerika tak Evropě neposkytuje jen ochranu vnější, ale i iluzi vnitřní stability. Stačí poslušně kopírovat její výklad reality a dostanete security guarantee, alespoň na papíře.

Ale ve skutečnosti není Evropa chráněna, je exponovaná. Vojensky závislá, ekonomicky podřízená, ideově roztříštěná, a především neschopná říkat ne. USA potřebují poslušného partnera, nikoliv rovnocenného spojence. Potřebují trh pro svůj LNG, pro svůj zbrojní průmysl, pro své digitální platformy. A Evropa se (paralyzovaná historickou vinou, zahanbená koloniální minulostí, otupělá vlastní vinou z neakceschopnosti) neodvažuje odporovat.

Evropské elity se staly garantem servility. V každé další sankci, v každém dalším summitu s Washingtonem, v každém dalším prohlášení o „hodnotách“ ztrácí Evropa kousek sebe sama. Proč? Protože neví, kým chce být. Ve světě, kde si nedokáže představit jinou roli než vládce (nebo vazala), volí raději poslušnost, ideologicky nalíčenou do běla, ale stále věrnou železné logice impéria.

Až tedy příště evropský politik prohlásí, že „musíme stát při Ukrajině“, zeptejte se, za koho skutečně mluví. Protože pokud Evropa nezmění směr, bude dál platit cizí účty, bojovat cizí války a pomalu mizet jako subjekt dějin. Ne ve víru dějin, ale v jejich poznámce pod čarou.

Jednání jako vyústění hlubšího pohybu v zákulisí

Ano, případné jednání mezi Zelenským a Putinem v Turecku není diplomatickým zázrakem, ale logickým vyústěním hlubšího pohybu v zákulisí. Mírové summitování se neobjevilo zčistajasna, bylo vyvoláno tlakem, který se nahromadil nejen na bojišti, ale především ve Washingtonu. Ač se Evropa tváří, že jde o její iniciativu, ve skutečnosti se opět jen přizpůsobuje americkému posunu. Donaldu Trumpovi totiž došla trpělivost.

Trump dal ostře sledovanými projevy najevo, že žádné další „bianko šeky“ pro Ukrajinu rozdávat nehodlá. V jeho řeči se svoboda, demokracie i evropské hodnoty vytratily, zůstaly jen účty, ztráty a pocit komparsu v cizí válce.

Volá po přímém jednání. A Zelenskyj? Ač se ještě před pár měsíci tvářil jako vůdce v bitvě civilizací, nyní sám přiznává, že se s Putinem v Istanbulu sejde. Pod jednou podmínkou – třicet dní příměří. Formálně ji podporuje „koalice ochotných“, ale i to je spíše hra pro kamery. Washington si jede svoje.

Nabízí se otázka: proč teď? Proč Spojené státy najednou tlačí na konec války, kterou léta živily nejen zbraněmi, ale i narativy (což je dnes tak módní slovo)? Odpověď je jednoduchá – protože jim to přestává vyhovovat. Hospodářsky, politicky, reputačně. Pentagon chápe, že vítězství Ukrajiny je iluze, a americké průzkumy ukazují, že voliči chtějí řešení, ne pokračování. A hlavně: USA potřebují přesměrovat svou pozornost; Čína sílí, Blízký východ doutná a příliš mnoho sil je svázáno v bahně Donbasu.

Evropa mezitím dál přísahá věrnost Kyjevu, i když už dávno ví, že válka skončí ztrátou území. Nikdo to neřekne nahlas, ale v Bruselu i Berlíně se to bere jako fakt. Ukrajina Krym nezíská zpět. Donbas bude buď ruský, nebo zmrzačený a nefunkční. A Rusko? To sice krvácí, ale zůstává stát. Nikdo ho neporazil, nikdo ho ani neporazí. Tím pádem se musíme ptát: nebylo to jasné už dávno? Neumírali tedy ukrajinští vojáci zbytečně – ve válce, která nikdy neměla vést k vítězství, ale k oslabení?

Závorka za jednou iluzí…

Je navíc téměř jisté, že Ukrajina nebude přijata ani do NATO, ani do EU. Ne proto, že by nechtěla. Ale protože by to znamenalo přiznat porážku jedné strategie a přijmout nové, těžko zvládnutelné závazky. A tak se Ukrajina opět stává symbolem – nikoliv nezlomnosti, ale cynismu. Byla nástrojem. Ještě jí tleskáme, ale v tichu diplomacie už se s ní počítá jako s kolaterálem.

Zelenskyj se tedy vydává do Turecka. Ne jako vítěz, ale jako figurka, která už dosloužila své roli v příběhu o impériích. A Putin? Ten si přijde pro to, co si vybojoval. Ne triumfálně, ale klidně, chladně, pragmaticky. Mírové rozhovory se tak nestanou začátkem nové éry, ale závorkou za jednou iluzí. Iluzí, že Západ vede válku pro svobodu. Vede ji pro zájem. A když se zájem změní, mění se i pointa.

Evropa si přitom dál hraje na hodnotového lídra. Hlásá, že musíme „stát při Ukrajině“. Ale jak dlouho ještě? A hlavně, za jakou cenu? Když bylo od začátku zřejmé, že Ukrajina nebude integrována, že Rusko nebude poraženo, že hranice se stejně posunou – proč tedy tolik mrtvých? Proč tolik bilionů? Proč tolik unifikovaných hesel, summitů, sankcí a tleskajících parlamentů?

Protože evropská politika už dávno není strategií, ale mechanismem poslušnosti. USA chtěly válku, tak ji Evropa podpořila. Teď chtějí mír, tak Evropa bude volat po příměří. Nikoliv z přesvědčení. Ale protože neví, jak jinak přežít bez vnějšího kompasu. Až se tedy (a pokud ano) v Istanbulu potřesou ruce (i když k jejich podání, lze soudit, nedojde) nad územím, které už nikdy nebude celé, nezapomeňme na základní otázku – kdo vedl tuhle válku a kdo ji ve skutečnosti prohrál…

Čtěte také:
Válka do posledního Ukrajince. A co dál?
Trump hraje s Putinem velkou hru, protože ví, že každá válka končí u jednacího stolu
Kdy nám česká média přestanou lhát o Ukrajině? Až válku prohraje?