Prahou dnes pochodují studenti a mladí aktivisté s transparenty na obranu svobody České televize a na podporu zachování koncesionářských poplatků. Demonstrace je prezentována jako velký boj za demokracii, svobodu slova a nezávislost médií. Při bližším pohledu ale člověka napadá spíš jiná otázka: za co přesně tito mladí lidé vlastně demonstrují?
Podle dostupných dat totiž Česká televize rozhodně není hlavním zdrojem informací mladé generace. Naopak veřejnoprávní médium tvoří zhruba jen deset procent jejich informační spotřeby. Devadesát procent informací získávají studenti ze soukromých médií, zpravodajských webů, podcastů, YouTube, sociálních sítí a dalších nezávislých platforem.
Jinými slovy: za instituci, kterou sami téměř nesledují, jsou ochotni vyjít do ulic a bojovat s výrazem obránců civilizace před pádem do barbarství.
To už samo o sobě působí poněkud komicky.
Kdo skutečně organizuje protesty
Ještě komičtější je ovšem praktická stránka celé věci. Kdyby totiž tito revolucionáři museli demonstrovat skutečně ve svém volném čase, tedy například odpoledne, večer, nebo snad dokonce o víkendu, účast by pravděpodobně připomínala spíš komorní seminář než masové občanské povstání.
Jenže pokud je demonstrace elegantně započítána místo školní docházky, náhle se z boje za veřejnoprávní televizi stává velmi atraktivní forma občanské angažovanosti. Transparent do ruky, selfie na Instagram, pár hesel o demokracii a místo přednášky volné dopoledne v centru Prahy.
Taková obrana svobody se samozřejmě dělá výrazně lépe.
Proto je legitimní se ptát, zda za těmito demonstracemi skutečně stojí spontánní studentská láska k České televizi, nebo spíš dobře organizovaná snaha jejich profesorů, děkanů a akademických funkcionářů, kteří velmi dobře vědí, kde se dnes rozdává mediální vliv a společenské body.
Protože upřímně: představa, že dvacetiletý student pravidelně sleduje Události, analyzuje rozpočet Kavčích hor a z čistého idealismu bojuje za koncesionářské poplatky, patří spíš do žánru politické fantasy.
Mnohem pravděpodobnější je jiný scénář. Akademické elity se rády staví do role strážců demokracie, rády se fotografují na správné straně barikády a ještě raději pomáhají tomu mediálnímu a politickému okruhu, který jim dlouhodobě poskytuje prostor, legitimitu a veřejnou ochranu.
Nejde tedy o žádné spontánní studentské procitnutí. Jde o klasickou mobilizaci užitečných pěšáků ve službě establishmentu.
A ten establishment dnes nebojuje za svobodu slova. Bojuje za zachování vlastních ekonomických prebend.
Ekonomika veřejnoprávní televize
Česká televize totiž není jen „veřejná služba“. Je to obrovská instituce s osmimiliardovým rozpočtem garantovaným zákonem. Je to systém, ve kterém se nerozhoduje jen o zpravodajství, ale také o penězích, vlivu, zakázkách, produkčních vazbách a reklamním prostoru.
A právě o to jde především.
Soukromá média, která demonstrující mladí lidé skutečně sledují, si na sebe musejí vydělat sama. Bojují o čtenáře, diváky i inzerenty. Pokud nejsou kvalitní, končí. Pokud nepřinášejí obsah, který lidi zajímá, trh je nemilosrdně vyřadí.
Česká televize nic takového řešit nemusí.
Má jistotu příjmů. Má zákonnou ochranu. Má privilegované postavení, které by jí leckterý soukromý vydavatel mohl jen tiše závidět. A zároveň svým objemem deformuje celý mediální trh, omezuje reklamní prostor a oslabuje konkurenci těch médií, která lidé skutečně dobrovolně konzumují.
Výsledkem pak není větší pluralita, ale menší svoboda.
Mladí demonstranti tak ve skutečnosti nebojují za nezávislost médií, ale za zachování jednoho velmi pohodlného monopolu placeného povinně všemi ostatními.
To není revoluce. To je servisní služba pro starý systém, který je postaven na socialistickém modelu veřejné služby, který jistě měl před 35 lety svůj smysl, ale dnes ho postrádá.
Skutečná svoboda médií nevzniká z privilegia, ale z konkurence. Nevzniká z povinných plateb, ale ze svobodné volby diváka. Nevzniká z ochrany jedné instituce před trhem, ale z otevřeného prostoru pro všechny.
Možná by si tedy studenti místo hesel o „záchraně České televize“ měli položit mnohem prostší otázku: proč máme povinně platit něco, co sami téměř nesledujeme?
A možná ještě jednu: přišli by na tu demonstraci i tehdy, kdyby začínala v sobotu v osm ráno a nikdo jim za ni nedal omluvenou hodinu?
Čtěte také:
Proč Česko nepotřebuje větrné elektrárny
Zelené slzy a Macinkův trik, jak z ministerstva klimatické tísně vzniklo zase MŽP
Studenti protestovali proti Motoristům aneb Splachujeme peníze do kanálu
