Neomylná kancléřka vyprodala Lucernu

Rozhovor se konal před početným publikem v pražské Lucerně a byl spjat s vydáním exkancléřčiny knihy, která se v dokonalém souladu s plytkostí a licoměrností své autorky honosí názvem: Freiheit, tedy Svoboda. Tematicky jde po podobné linii jako pražská debata. Ta začala obecně, mládím a dospíváním Merkelové v NDR. Pokračovala vstupem Merkelové do politiky po pádu komunistického režimu, kdy bývalá kancléřka poodhalila příčiny svého raketového vzestupu, jenž přičítá svým třem charakteristikám: byla ženou, byla mladou ženou, pocházela z východu. Někdo takový byl v „devadesátkové“ politice nově sjednoceného Německa podle ní ceněný.

Dále následovaly obecnější otázky a nijak zvlášť překvapivé odpovědi. Merkelová například prohlásila, že si přála, aby Evropská unie nebyla „jen vnitřním trhem, kde se budou tam a zpátky posouvat nějaké peníze“, že chtěla, aby EU byla „něco víc“. Jako jeden z nejsžíravějších problémů soudobého lidstva opakovaně vykreslovala klimatickou změnu.

Merkelová dlouze mluvila také o demokracii, o ideálech, o nutnosti svobodného tisku… jako kdyby zapomněla, v jakém stavu byly demokratické ideály, svoboda projevu a objektivita médií za migrační krize a ještě dlouho poté, za jejího funkčního období. Jako kdyby se jí již vytratil z paměti takový menší trapas ze září roku 2015, kdy mikrofony zachytily, jak Merkelová v domnění, že vede dialog mezi čtyřma očima, tlačí na šéfa Facebooku Marka Zuckerberga, aby mazal kritiku imigrantů, které do země pozvala. Tehdy se ho doslova zeptala: „Děláte na tom?“ Zuckerberg potvrdil, že ano.

Na otázku, zda by dnes udělala něco jinak, aby zamezila vzestupu AfD, odpověděla záporně. A to chvíli poté, co tuto pravicovou politickou stranu několik minut démonizovala.  

Rozverných fotek s migranty nelituje

Přitom právě schopnost nalézat kompromis a schopnost naslouchat Merkelová v debatě jmenovitě zmínila jako potřebnou výbavu dobrého politika. Rovněž z tohoto názoru trčí obrovská vnitřní protichůdnost. Naslouchala někdejší kancléřka opozičním hlasům a odborné veřejnosti, která ji důrazně varovala před nekontrolovanou migrací a politikou otevřených hranic? Ne, byla absolutně přesvědčená a odhodlaná tento krok učinit a nic jí v tom nezviklalo. Ani deset let poté Angela Merkelová – nejenže nelituje svého rozhodnutí –, ona není s to uznat jeho přímé následky, poněvadž dodnes rozporuje prokazatelné a očividné dopady její Willkommenspolitik a také úplně logické věci. Právě na pražské debatě se například vysmála tezi, že svým focením se s migranty nějaké další přiměla dát se do pohybu směr Německo.  

Těm pár státníkům, kteří si již tehdy všechna tato fakta uvědomovali a postavili se na správnou stranu dějin, dodnes nevyjadřuje špetku empatie. Kupříkladu na adresu premiéra Orbána v Praze prohlásila: „Pro Maďarsko jsem neměla a nemám vůbec žádné pochopení.“

Právě neschopnost sebereflexe byla na celém vystoupení Merkelové asi úplně nejděsivější. Promluvil nijak zvlášť hluboký, nijak zvlášť moudrý a nijak zvlášť odvážný člověk, který šel vždy a bezpodmínečně s proudem. Merkelová nebyla lídrem, který by dokázal v pravou chvíli říci „ne“. Když frčela klimatická panika uměle živená médii a lobbisty, ještě si přisadila Green Dealem a ve Spolkové republice šíleným plánem Energiewende spojeným s likvidací německé jaderné energetiky. Když se podstatná část německé společnosti zbláznila pod moralistním nátlakem aktivistů a povýšených elit do přijímání milionů migrantů z Afriky a Asie, dělala si Merkelová s těmito migranty selfíčka, surfovala na vlnách glorifikace své osoby a zvala do země další a další. Když panovala všeobecná naivní důvěra v Putina a evropská vykastrovaná politika slabošského appeasementu, samu sebe obsadila do role hlavního evropského spojence Ruska… Když před pádem Berlínské zdi každý „slušný“ východní Němec disponoval stranickou knížkou a vyznával komunistickou ideologii, byla Merkelová mladou zaťatou komsomolkou (svou práci na „agitaci a propagandě“ v tehdejších Freie Deutsche Jugend vytrvale bagatelizuje).

Otázkou je, jestli všechny tyto omyly Merkelová vůbec uznat může. Jestli nejsou reálné výsledky v podstatě všech jejích politik natolik katastrofální, že by uznáním svých chyb spustila lavinu, kterou by už nezastavila a reputačně by ji definitivně pohřbila. Jedná se totiž skutečně o otázky života a smrti – v tomto případě nijak metaforicky. Její politické výstřelky mají dalekosáhlé dopady, monstrózní dopady, které se zatím zdaleka neprojevily ve své plné síle. Oběti teroristických útoků, masových vražd a rostoucí pouliční kriminality z řad německých mužů, žen i dětí, které někdejší kancléřka vědomě obětovala jako vedlejší ztráty ambiciózního sociálně-inženýrského projektu, jsou pouhým prologem celé tragédie, již Angela Merkelová před lety pro svou zemi a pro Evropu napsala.

Čtěte také:
Mutti Merkelová opět na scéně
A dost! Manifest deníku Bild po nepokojích muslimů vytyčil 50 pravidel pro život v Německu
Německá zeď proti pravici se zatřásla…ale stojí dál