Kritické hodnocení osobnosti Milana Knížáka, které nedávno na svých sociálních sítích zveřejnil publicista Kamil Fila, je ukázkovým příkladem iracionálního myšlení, jež se v českém veřejném prostoru objevuje mnohem častěji, než jsme ochotni si připustit. Fila představuje Knížáka jako člověka vnitřně rozporného, téměř rozdvojeného: na jedné straně hravého a svobodomyslného umělce, na straně druhé autoritářského, rigidního, moralizujícího funkcionáře. Tvrdí, že Knížákova pozdní veřejná vystoupení jsou „senilní blábolení“, že jeho politické názory jsou konspirační, že jeho argumentace je prázdná a že jeho osobnost je paradox, který nelze vysvětlit jinak než psychologickým rozštěpem. Tento obraz je ostrý, emocionální a moralizující. A právě proto je důležité ukázat, proč je iracionální.
Filovo hodnocení Knížáka totiž nevychází z faktů, kauzality ani realistického porozumění člověku, kterého hodnotí. Místo toho si vytváří ideální obraz umělce, jenž má být hravý, svobodomyslný, nekonvenční, jemný, tolerantní a politicky „bezpečný“. Když se Milan Knížák do tohoto ideálu nevejde, Fila to interpretuje jako paradox, rozpor, či dokonce rozdvojení osobnosti. Ve skutečnosti však nejde o rozpor v Knížákovi, ale o rozpor mezi Filovým přáním a realitou. Realita je potrestána za to, že se nevejde do ideálu, a trest má podobu emocionální agrese, moralizace a nenávisti.
Tento typ myšlení je iracionální, protože přání nahrazuje fakta, ideál realitu a emocionální soud nahrazuje argument. Psychologizace, kterou Fila používá, není kauzalita, ale projekce. Nenávist, která se v jeho textu objevuje, není reakcí na Knížáka samotného, ale na zklamání z nesplněného ideálu. Je to způsob uvažování, který se v české společnosti vyskytuje velmi často. Minimálně polovina občanů myslí spíše emocionálně než racionálně, spíše morálně než pragmaticky, spíše podle přání než podle reality. Tito lidé vytvářejí ideální obraz světa, očekávají, že se mu realita podřídí, a když se nepodřídí, reagují frustrací a nenávistí vůči těm, kteří „kazí ideál“. Je to myšlení apolitické v tom smyslu, že nepracuje s politickou realitou, kompromisy, zájmy ani důsledky. Je to myšlení hodnotové, nikoliv racionální.
Hodnotová politika staví morální symboly nad fakta
Politici tento typ uvažování velmi dobře znají a aktivně ho využívají. U nás se tomu říká hodnotová politika. Hodnotová politika staví morální symboly nad fakta, nabízí jednoduchý svět dobra a zla, vytváří ideální obraz společnosti, ignoruje realitu a potřebuje nepřítele, který „kazí hodnoty“. Nenávist se stává mobilizačním nástrojem, protože je emocionálně silnější než fakta. Politici tak oslovují iracionálně myslící část společnosti tím, že jí poskytují morální čistotu, jednoduché příběhy, jasné viníky a jasné hrdiny. Realistická, racionální, pragmatická politika je naproti tomu složitá, vyžaduje kompromisy, pracuje s fakty a často není emocionálně atraktivní. Proto má hodnotová politika v prostředí iracionálního myšlení tak velkou sílu.
V českém prostředí se rozdíl mezi hodnotovým a racionálním myšlením objevil velmi brzy po roce 1989. Václav Havel byl prvním politikem, který začal systematicky používat hodnotovou politiku – politiku založenou na morálních symbolech, ideálech, metaforách, „pravdě a lásce“ a představě, že politika má být především morální projekt. Havel nepracoval s politickou realitou, ale s morální vizí. Jeho politika byla přitažlivá pro iracionálně myslící část společnosti, která hledala ideály, nikoliv fakta. Na opačné straně stál Václav Klaus, který reprezentoval racionální, realistickou, pragmatickou politiku. Klaus pracoval s fakty, ekonomickou realitou, kauzalitou, politickými zájmy a praktickými důsledky rozhodnutí. Jeho politika nebyla morální, ale racionální.
Právě proto byl Milan Knížák přirozeným příznivcem Václava Klause. Nebylo to z paradoxu, ale z konzistence. Knížák byl člověk, který kombinoval tvůrčí svobodu s racionálním politickým myšlením. V umění byl svobodný, v politice racionální. Jeho osobnost se přirozeně přiklonila k racionalitě, nikoliv k hodnotové utopii. Filovo hodnocení Knížáka tak není jen osobní selhání jednoho kritika, ale symptom širšího společenského fenoménu – iracionálního myšlení.
Čtěte také:
Sbohem, pane profesore
Milan Knížák předběhl svět a nikdy se nikomu nepodřídil. Podívejte se na jeho poselství
Milan Knížák: Je ostudou AVU, že na ní učí Kateřina Olivová
