Ti, kdo se v české politice nejhlasitěji ohánějí bojem proti populismu, sami často používají jeho nejúčinnější nástroje. Tentokrát se podíváme na pokrytectví domnělých antipopulistů, kteří si přivlastňují morální nadřazenost, straší permanentní krizí a populistickou rétoriku vydávají za obranu demokracie. Populismus tak v jejich podání neslouží lidem, ale elitám.
Fajnovější společnost zatížená populismem
Jedním z největších paradoxů současné české politiky je skutečnost, že právě ti, kteří se nejhlasitěji vymezují proti populismu, vykazují mnohé z jeho klíčových znaků. Nejde však o klasický populismus v jeho původním smyslu, tedy obranu lidu proti elitám. Jde o jeho moderní, převrácenou formu, politický oportunismus elit, které si osvojily populistickou rétoriku, aby si udržely legitimitu a moc.
Prvním a nejviditelnějším znakem je nárok na výhradní reprezentaci „správného“ lidu. Liberální politické a aktivistické prostředí se dlouhodobě stylizuje do role hlasu „občanské společnosti“, tedy jakési morálně vyšší vrstvy obyvatelstva. Tento konstrukt však implicitně vytváří protiklad. Existuje „správná“ občanská společnost a pak existuje zbytek. Je často popisován jako nevzdělaný, zmanipulovaný, venkovský, nebo dokonce nebezpečný. Výsledný antipluralismus je paradoxní, protože právě pluralita je základním principem demokracie. Pokud však jedna skupina monopolizuje morální legitimitu, demokracie se mění v ideologický projekt – „liberálokracie“.
Druhým znakem je moralizující dělení společnosti. Zatímco klasický populismus staví lid proti elitám, moderní liberální oportunismus staví „osvícenou společnost“ proti „prostým masám“. V tomto schématu nejsou liberální elity prezentovány jako elity, ale jako obránci dobra. Jejich odpůrci nejsou političtí soupeři, ale morální problém (s příliš černým humorem a ostrým jazykem v SMS zprávách).
Třetím znakem je permanentní pocit krize. Ve veřejném prostoru je neustále přítomna rétorika existenční hrozby. Demokracie je údajně neustále na pokraji zhroucení. Každé volby jsou prezentovány jako historický zlom, kdy „jde o všechno“. Političtí soupeři jsou potenciální hrozbou pro samotnou existenci suverénního státu. Tento permanentní stav mobilizace není náhodný. Strach je jedním z nejsilnějších politických nástrojů. Pokud lidé uvěří, že jde o všechno, jsou ochotni tolerovat i kroky, které by za normálních okolností odmítli.
Čtvrtým znakem jsou jednoduché sliby na složité problémy. Stačí být „proevropský“, „progresivní“ nebo „moderní“, a ekonomická prosperita prý přijde sama. Stačí patřit na „správnou stranu“ a strukturální problémy zmizí. Takový typ argumentace nahrazuje ekonomickou realitu ideologickou vírou. Skutečné příčiny problémů jsou ignorovány ve prospěch politicky atraktivních sloganů.
Pátým znakem je identifikace univerzálního viníka. Za problémy společnosti mohou dezinformace, cizí vlivy, nevzdělanost nebo „špatné myšlení“ těch druhých, což zbavuje elity odpovědnosti. Pokud jsou problémy způsobeny vnějšími silami nebo nevědomostí obyvatelstva, není nutné přiznat vlastní selhání. Politika se tak mění z odpovědnosti ve správu narativu.
Šestým znakem je nahrazování institucionální demokracie emocionální mobilizací. Demonstrace, petice a veřejné kampaně jsou prezentovány jako autentický hlas lidu, zatímco volební výsledky, které neodpovídají očekávání, jsou zpochybňovány. Tento přístup vytváří nebezpečný precedens. Legitimita není odvozena od procedur, ale od ideologické shody. Výsledná kombinace faktorů vytváří nový typ politického oportunismu. Nejde o obranu lidu proti elitám. Jde o obranu elit prostřednictvím jazyka lidu. Populismus se tak stává nástrojem těch, proti nimž byl původně namířen.
„Populismus“, kam se jen podíváš
Realita současné české politiky ukazuje, že oportunismus není omezen na jednu ideologii nebo konkrétní část politického spektra. Je univerzálním nástrojem, který používají prakticky všechny politické subjekty. Rozdíl spočívá pouze ve stylu a cílové skupině. Pirátská strana například ve své kampani operovala ambiciózními sliby masivní bytové výstavby. Tento typ slibu reagoval na reálný problém, ale jeho prezentace postrádala realistický rámec implementace. Na druhou stranu je potřeba uznat, že v otázkách, které nejsou skutečně důležité, tedy genderu, klimatismu apod., jsou naprosto „pravověrní“ a vyznávající progresivní „evangelium“ bez špetky pochybnosti.
Pojďme se ale přesunout k další někdejší části vládního celku, konkrétně ke koalici SPOLU. Sliby o dramatickém ekonomickém přiblížení se k nejbohatším státům Evropy, legendárním „fialovým“ výrokem o německých platech, se staly troufalým gestem sebejistoty, které však sklidilo bouři posměšků. Protože Potěmkinova vesnice slušné, odpovědné politiky a premiéra, za kterého se nebudeme muset stydět, vyhořela do základů už dávno, zbývalo jediné. Veškerá „naše“ selhání jsou ničím oproti slovenské a maďarské cestě do Putinovy (nebo dnes lépe řečeno Trumpovy) náruče. „Musíme zkrátka zabránit tomu, aby byla přehozena výhybka a z hodnotové tratě s kvalitními signály bruselsko-kyjevského Západu. Jinak by nás čekal Mordor na vedlejší kolej Západu fašizující se Ameriky…“
Hnutí ANO dlouhodobě staví svou strategii na oslovení voličů, kteří se cítí ekonomicky nejistí nebo opomíjení, tedy primárně exvoliče ČSSD. Tento přístup je učebnicovým příkladem populistické mobilizace. Nejde však o anomálii. Je to standardní politická strategie. Politické strany vždy hledají voliče, kteří jsou nejvíce otevření jejich sdělení. Babišova politika zkrátka nenadchne, ale ani neurazí. A i když se nám to nemusí líbit, to je její největší síla – volební výsledky mluví za vše.
SPD a podobně orientované subjekty v jejich „národovecké frakci“ využívají národní identitu jako mobilizační prvek a vlastenectví jako volební program. Tento přístup reaguje na reálnou potřebu identity a stability v době rychlých změn. Politická instrumentalizace identity je však dvousečná zbraň. Může mobilizovat, ale také polarizovat. Motoristé zase postavili svou kampaň na pohlídání Babiše. Což je pro řadu voličů atraktivní přístup, protože vítězství ANO bylo očekávatelné. Zároveň je však obtížně proveditelný vzhledem k rozdělení sil v současné vládě, což bylo patrné už z předvolebních průzkumů. Právě zde se milovníci spalovacích motorů přepočítali, protože dnes nehlídají Babiše, ale Babiš je.
STAN představuje zajímavý příklad ideologické transformace. Strana, která původně reprezentovala regionální politiku, tedy byla jakousi stranou „regionů“, se postupně přizpůsobila městskému a zejména progresivnímu elektorátu. Tento posun není nutně negativní. Ukazuje však flexibilitu politických identit, která je málokdy upřímná, jak nám dokazuje i legendární výrok „Prezidentuše“ ve Standashow, že existuje třetí, čtvrté a páté pohlaví, i když je nedokázala vyjmenovat. Nicméně to vůbec nevadí, hlavní je deklarovat, že existují, že je podporuje.
Politika není statická. Je adaptivní. Zásadní poznatek z tohoto přehledu je jednoduchý – oportunismus není výjimkou. Je normou. Politika je soutěž o podporu. V ní používají všichni podobné nástroje. Rozdíl není v existenci populismu nebo oportunismu, ale v tom, kdo má právo tyto nástroje používat bez kritiky a kdo je za jejich použití stigmatizován. Populismus se stal selektivní nálepkou. Není aplikován univerzálně, ale strategicky. Slouží jako nástroj delegitimizace, nikoliv analýzy.
Čtěte také:
Populismus napříč politickým spektrem: Věc, na kterou „chvilkaři“ tak rádi zapomínají, díl první
Platy jako v Německu? Proč ne rovnou nejvyšší na světě?!
Nálepka populismu má podlomit sebevědomí voličů
