Proč na demonstraci nepůjdu…

Nikomu neberu právo jít na demonstraci spolku Milion chvilek pro demokracii. Stejně tak si ale nenechám vzít právo tam nechodit – a říct otevřeně proč. Vadí mi atmosféra permanentního ohrožení demokracie. Vadí mi selektivní aktivismus. A vadí mi, jak se v rámci těchto akcí zachází s minulostí prezidenta Pavla.

Vyrábění dojmu ohrožené demokracie

Opakovaně slýcháme, že je třeba „bránit demokracii“. Před kým přesně? Česká republika má za sebou svobodné volby. Vláda vznikla ústavní cestou. Soudy fungují. Opozice mluví bez cenzury. Nikdo nezavírá novináře ani politické odpůrce.

Masové mobilizace ve chvíli, kdy demokratické instituce normálně fungují, podle mě vytvářejí falešný dojem permanentní krize. A permanentní krize je živnou půdou pro radikalizaci společnosti. Když budete lidem dlouhodobě tvrdit, že žijí v ohrožení, začnou tomu věřit – i když k tomu nejsou objektivní důvody.

Selektivní morálka

Spolek Milion chvilek pro demokracii se prezentuje jako obránce demokratických hodnot. Jenže hodnoty mají být univerzální, ne selektivní. Kde byly masové protesty proti vládě premiéra Petr Fiala ve chvílích kontroverzních kroků? Kde byly demonstrace proti rozpočtovým manévrům ministra financí Zbyňka Stanjury? Kde byl hlasitý občanský tlak na ministra vnitra Víta Rakušana při sporných kauzách?

Občanská iniciativa, která si vybírá terče podle toho, kdo je „náš“ a kdo „jejich“, není nestranným hlídačem demokracie. Je to politický hráč. A pokud je politickým hráčem, měla by to přiznat.

Pavel a předlistopadový režim

Podpora prezidenta Petra Pavla je na demonstracích často prezentována jako obrana demokracie před temnou minulostí jiných. Jenže Pavlova vlastní minulost je mnohem vážnější, než jak se dnes běžně připouští. Petr Pavel nebyl jen „řadovým vojákem, který musel vstoupit do strany“. Působil ve vojenských strukturách, které byly součástí bezpečnostního aparátu komunistického státu. Absolvoval rozvědné zpravodajské studium. To nebyla běžná základní služba. To byla kariérní dráha v elitním segmentu režimu.

Byl připravován pro činnost v rámci struktur Varšavské smlouvy. To znamená – bez příkras – že byl pevnou součástí systému, jehož primárním úkolem bylo bránit moc komunistické strany a sovětský blok proti „imperialismu“. Tedy proti západnímu světu, jehož součástí dnes jsme. Argument „taková byla doba“ je částečně pravdivý. Ano, byla to jiná doba. Ale ani v té době ne každý svým spolužákům vysvětloval, že přátelé ze Sovětského svazu museli v roce 1968 zachraňovat naši zemi před imperialismem. Ne každému bylo umožněno studovat na vysoké vojenské škole určené pro přípravu rozvědčíků. Takové příležitosti nebyly náhodné – byly podmíněny důvěrou režimu a ideologickou spolehlivostí. I jeho prověrka byla o řád vyšší než prověrka běžného důstojníka StB. Je potřeba o této minulosti mluvit otevřeně a bez relativizace. Pokud budeme jiným politikům připomínat každý podpis a každé členství, pak by měl stejný metr platit i zde.

Není problém v tom, že člověk může projít vývojem. Problém je v tom, když se z jeho minulosti stane tabu, které se nesmí kriticky zkoumat, protože teď „stojí na té správné straně“.

Riziko kultu osobnosti

Na demonstracích často zaznívá silný osobní akcent – prezident jako morální autorita, jako garant správného směru. To je nebezpečný jazyk. Česká republika je parlamentní demokracie. Prezident nemá být polovičním monarchou ani vrchním vychovatelem národa. Pokud se veřejný tlak začne systematicky upínat k posilování role hlavy státu na úkor parlamentu, oslabuje to samotný princip zastupitelské vlády.

Dnes může být prezidentem někdo, komu důvěřujete. Zítra to může být někdo jiný. Politický systém se ale nemá nastavovat podle sympatií k aktuální osobě. Historie ukazuje, že koncentrace moci kolem jedné figury může být fatální. Jména jako Adolf Hitler, Josif Stalin, Mao Ce-tung nebo Pol Pot nejsou přehnanou paralelou, ale připomínkou, kam až může vést nekritické vzývání „silného lídra“.

Neříkám, že je Petr Pavel diktátor. Říkám, že princip nekritického obdivu k jakémukoliv politikovi je s demokracií neslučitelný.

Obrana demokracie začíná konzistencí

Nechodím na demonstrace Milionu chvilek, protože:

• nevidím akutní ohrožení demokratického systému, vidím jen politický marketing;
• odmítám selektivní občanský aktivismus, který chce navíc změnit politický systém bez voleb;
• a odmítám přehlížení nebo relativizaci role prezidenta Pavla v předlistopadových strukturách komunistického režimu.

Demokracie nestojí ani na emocích, ani na symbolech. Stojí na pravidlech, rovnosti před zákonem a stejném metru pro všechny. Vy tam klidně jděte. Je to vaše právo. Ale myslím, že pro demokracii v naší zemi by bylo lepší jít na Staromák nakrmit holuby.

Moje právo je říct, že obrana demokracie nemůže spočívat v tom, že jednu část politické reprezentace (ale i minulost) démonizujeme a druhou omlouváme – jen proto, že se nám aktuálně politicky hodí.

Čtěte také:
Protivládní demonstrace: Morální kýč, nebo státní převrat?
Kde udělali soudruzi chvilkaři chybu?
Není důležité vyhrát, ale být vidět