Proč nejsou média zboží jako každé jiné, a proč by měla být

Nejsem a snad jsem ani nikdy nebyl tak naivní, abych si myslel, že mé představy o tom, jak by mohla po listopadu 1989 fungovat naše společnost, se bezezbytku naplní. Všechny takové „velké“ představy jsou totiž od toho, aby se postupem času měnily v iluze, a nakonec ve zklamání – zvláště pak ty, které se týkají politiky a společnosti jako takové.

S jedním velkým zklamáním už ovšem asi umřu. Přál jsem si, abychom žili ve společnosti svobodného trhu, kapitalismu. Ve společnosti, ve které stát přerozděluje nejmenší nutné množství veřejných peněz, neorganizuje lidem život a nezavaluje je zbytečnou byrokracií.

Realita měkkého „bruselského socialismu“, dotační ekonomiky, vysokých daní a zhovadilé byrokracie na každém kroku představuje noční můru, která snad přesahuje všechno špatné, co nás na cestě od husákovského socialismu k tomu dnešnímu mohlo potkat.

Trh médií, nadějný začátek…

Začátkem devadesátých let jsem byl dokonce tak naivní, že jsem si jako začínající novinář představoval, že trh vtrhne do oboru, který byl mezi lety 1948 a 1989 zregulován snad nejvíce ze všech ostatních – médií. Ta byla s výjimkou krátkého povolení otěží v roce 1968 pevně pod kuratelou Ústředního výboru KSČ a jeho přidružených cenzurních filiálek.

S nástupem svobody jsem si představoval, že informace, myšlenky, názory či ideologie, které se šíří prostřednictvím tištěných médií, rozhlasu i televize, mají být zbožím, které má sice podléhat příslušné legislativě (tiskovému zákonu), ale jinak se mají utkávat na normálním, pokud možno neregulovaném a státem nepokřiveném trhu.

Zpočátku to vypadalo nadějně – do Česka vstoupili velcí zahraniční mediální vlastníci, vybudovali moderní tiskárny, nastavili pravidla redakční práce, přinesli investice i moderní technologie. Vznikly soukromé televize v čele s TV Nova, sítě rádií. Mediální kapitalismus na dohled.

… a smutné pokračování

Ale pak se „něco“ zvrtlo. Česká média přestala být pro zahraniční vlastníky smysluplnou investicí, vystřídali je čeští majitelé, kteří média zčásti provozovali jako přidružené PR agentury, mnohdy spřažené se zájmy té či oné politické garnitury.

A do toho „nastoluje témata“ zcela mimo trh zdivočelá Česká televize, zprivatizovaná skupinkou spacákových antisystémových revolucionářů z přelomu tisíciletí, kteří z Kavčích hor učinili nedobytný „liberálně demokratický“ hrad brojící proti svobodnému trhu, Trumpovi, momentálním opozičním stranám nebo brexitu a šikanující občany v době covidu i konfliktu na Ukrajině.

Navíc dnes bohatší o další stovky milionů korun ročně z nových daní (takto získá jen Česká televize neuvěřitelných téměř 9 miliard korun ročně), které jim prosadila novelou mediálního zákona současná vládní většina.

Důvodů, proč se česká média nepohybují na svobodném mediálním trhu a ocitají se na hranici existence, je mnoho. Některé z nich jsou objektivní: digitalizace, konkurence sociálních sítí, internetové platformy, suplující média. K tomu přidejme koncesionářskými daněmi pokřivený a inzertně nerovný trh. Za mnohé z nich si ovšem média mohou sama – předkládají svým zákazníkům nekvalitu, nevěrohodnost a aktivismus vydávající se za objektivní žurnalistiku.

Žurnalistické praktikum

Na dané téma jsem si v minulém týdnu dovolil promluvit na pozvání pořadatelů (zvláště pak dobrého člověka Jana Schneidera) konference Žurnalistické praktikum v Havlíčkově Brodě, z kteréžto přednášky pod názvem „I média jsou zboží, na to se ale zapomnělo“ přetiskuji její závěr, který lze chápat jako jakési doporučení, co by se muselo stát, aby se česká média mohla svobodněji nadechnout a vstoupit do tržní konkurence, ale také jako doklad mého naivismu z úvodu textu. Celý záznam přednášky si můžete poslechnout zde.

1. Zrušit financování vybraných médií prostřednictvím mediálních daní – tedy České televize a Českého rozhlasu. Uvažovaná reforma prostřednictvím financování ze státního rozpočtu je polovičaté řešení. Ať platí, kdo se dívá, nebo nic.
2. Odmítnout implementaci veškerého evropského práva týkající se regulace médií, a to i za cenu kompetenčních sporů s EU.
3. Odstřihnout od veřejných peněz všechny politické neziskové organizace žijící z „honu na dezinformace“, takzvaného factcheckingu. Zákaz působení neziskovek pod pláštíkem „mediální výchovy“ na školách.
4. Zákaz financování médií prostřednictvím státní a polostátní inzerce, a to včetně financí z Evropské unie, směřující k propagaci aktuálních unijních ideologií, například Green Dealu, migrace nebo zbrojení. Jde o skrytou, v některých případech dokonce otevřenou korupci.
5. Zrušení pseudomediálních státních orgánů typu Odboru komunikace na Úřadu vlády pod velením plukovníka Foltýna. Skoncování s vytvářením seznamů nepohodlných médií podle podivných klíčů dodávaných státu profesionálními lháři z neziskových organizací typu Manipulátoři atd.
6. Zvýšení kvality mediální výchovy na veřejných vysokých školách a méně levicové ideologie, více erudice a praxe.

Čtěte také:
Média v roli stávkokazů
Generál Pelz: Největší hrozbou jsou teď oficiální média
Kdy nám česká média přestanou lhát o Ukrajině? Až válku prohraje?