Ústava České republiky přisuzuje Senátu roli noblesního arbitra, rady moudrých a nestranné pojistky demokracie. Horní komora má nahlížet na legislativu s nadhledem, zbavit ji populismu a chránit kontinuitu právního státu bez ohledu na parciální zájmy politických stran či lokálních uskupení. Současný koordinovaný odpor Senátu proti novele stavebního zákona však tento ústavní princip zjevně popírá.
Vývoj kolem této klíčové legislativy ukazuje, že Senát v praxi nefunguje jako strážce ústavnosti, ale de facto jako komora regionů, která hájí mocenská a ekonomická privilegia lokálních elit. Jasný důkaz této transformace přineslo odmítnutí stavebního zákona hned třemi senátními orgány – Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu, Výborem pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a Ústavně-právním výborem.
Tento institucionální odpor se nezrodil z obav o legislativně-technickou kvalitu textu. Pramení z přímého personálního a zájmového propojení senátorů s komunální politikou. Většinový volební systém fixuje senátory na jejich konkrétní geografické obvody a složení horní komory je dlouhodobě saturováno aktivními či bývalými starosty, primátory a krajskými zastupiteli. Ve chvíli, kdy měli senátoři volit mezi celostátním zájmem na zrychlení výstavby a loajalitou ke svým domovským radnicím, zvítězil geopolitický zájem jejich volebních okrsků.
Skutečným jádrem pudla celého sporu o stavební zákon není rétorika o ochraně zeleně nebo právech sousedů, kterou kritici zákona často používají jako zástupný argument. Jde o zápas o moc a peníze, respektive o obranu neformálního mocensko-ekonomického nástroje, který obce a města dosud využívaly vůči právnickým i fyzickým osobám. V dosavadní praxi sloužilo komplikované a roztříštěné stavební řízení samosprávám jako „legální vyjednávací potenciál“. Pokud chtěl soukromý investor či developer v daném místě stavět, radnice měla v rukou desítky způsobů, jak proces paralyzovat – od obstrukcí přes účelové změny územních plánů až po nekonečné podávání námitek.
Organizovaná lobby hájící decentralizovanou moc komunálních elit
Nový stavební zákon tento zavedený systém lokálního nátlaku radikálně likviduje a přesouvá rozhodovací pravomoc na rigidní, ale předvídatelný státní aparát. Nová právní úprava staví na principu, že pokud projekt splní exaktně definované zákonné parametry, státní úřad povolení vydá. Obec v tomto uspořádání ztrácí roli vládce území, který si může diktovat mimoprávní podmínky, a stát naopak posiluje svou roli jediného nejvyššího rozhodovacího činitele.
Odhodlání, s nímž senátní výbory nový stavební zákon smetly ze stolu, tak obnažilo institucionální konflikt v zemi. Zatímco Poslanecká sněmovna se snaží prosadit centralizované řešení s cílem odblokovat zamrzlou výstavbu infrastruktury a bytů v celé republice, Senát vystoupil jako organizovaná lobby hájící decentralizovanou moc komunálních elit. Pro politickou realitu v Česku je to spíš jen zpráva o zdržení legislativního procesu, pro ústavní teorii však jde o evidentní důkaz, že se Senát namísto „rady moudrých“ stal neoficiální sněmovnou českých regionů.
Čtěte také:
Volby do Senátu, díl první: Když ho nemůžeme zrušit, tak alespoň nedarovat
Volby do Senátu, díl druhý: Když ho nemůžeme zrušit, tak alespoň nedarovat
Senát a jeho možné alternativy: Luxus, nebo zbytečná překážka?
