Roger Scruton aneb Hledání útěchy v nepohodlných pravdách

Poprvé k nám přijel v plné síle v září 1979, kdy jsem se s ním seznámil na bytovém semináři u Julia Tomina, na němž pronesl přednášku o Ludwigu Wittgensteinovi, a naposled v listopadu 2019 na invalidním vozíku poté, co onemocněl rakovinou, kdy mu na sklonku jeho života byla na pražském Žofíně udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu a kde jsem se s ním pozdravil a při vstupu jej pomohl přenést přes betonový obrubník. Mezi tím byl v roce 1985 vyhoštěn z komunistického Československa, protože se odvážil mluvit o naději v době, kdy žádná neexistovala.

Od jeho první do poslední návštěvy Prahy jsem se s ním při různých příležitostech několikrát setkal a tato setkání by mohla charakterizovat následující příhoda. Seděli jsme na začátku devadesátých let ještě s jeho dalšími dvěma českými přáteli v kavárně Slavia a nezávazně konverzovali, když k nám přistoupil Václav Havel, kterého jsme si nevšimli, pozdravil nás a zeptal se: „Chystáte se zrušit komunistickou stranu?“ Načež opět pozdravil a odešel a my pokračovali v nezávazné konverzaci. Jak známo, komunistická strana zakázaná nebyla, ač jsme to my čtyři u stolu chtěli (ale Václav Havel nikoli) a udělali jsme pro to, co bylo v našich silách. Následně však Václav Havel v roce 1998 Rogera Scrutona vyznamenal Medailí Za zásluhy.

Obhajoba národního státu

Vzdělání tohoto myslitele anglofonní filozofické tradice, navzdory tomu v podstatě kontinentálně evropské, který se v roce 1996 usadil na farmě Sunday Hill v hrabství Wiltshire, bylo sice ateistické, ale poté, co v důsledku postupujícího sekularismu začal přemýšlet o ztrátě své víry, ji znovu získával. Hájil národní stát jako nejlepší politickou formu v moderním světě a byl skeptický k Evropské unii a dalším pokusům o přenesení suverenity na vyšší úroveň – pouze národní stát umožňuje komunitu, která rozhoduje sama za sebe.

Scruton riskoval pro svobodu a nikdy nehledal popularitu, když byla v sázce pravda. A jak sám prohlásil, strávil celý život hledáním „útěchy v nepohodlných pravdách“. Tyto pravdy vyslovil a bránil v několika desítkách knih (včetně čtyř románů a svazku poezie), stovkách článků a komentářů na témata, jako jsou krása, architektura, hudba, sex, politika, práva zvířat, víno, lov, zemědělství, náboženství nebo životní prostředí.

Wokeismus, který se prosadil v USA, ale intelektuální původ má v Evropě, je pouze nejnovější variantou myšlení z šedesátých let, která západní civilizaci tvrdě kritizovala. Důvody pro obvinění Západu sice existují – holocaust, otroctví, rasismus a imperialismus –, ale postmoderní myšlení od té doby poškodilo západní, a zejména evropské sebevědomí. A Roger Scruton předložil silné argumenty proti tomuto odmítání politického, kulturního a morálního dědictví Západu. Ve 24 letech zažil události roku 1968 v Paříži a protestující studenti jej natolik znechutili, že vyvolali jeho obrat ke konzervatismu. Zejména odmítal západní sklon k sebenenávisti a sebeobviňování, které hrají významnou roli v intelektuálním životě od šedesátých let, protože toto myšlení připravilo evropské národy o sebevědomí a schopnost politické akce.

Scruton příliš nedůvěřuje trhům ani libertariánskému snu o minimálním státě. Jeho láska k domovu neboli oikofilie, jak ji nazval, z něj udělala environmentalistu a pomohla mu vidět harmonický vztah mezi konzervatismem a ochranou přírody. Vystupuje však proti excesům moderního sociálního státu, protože vytvářejí závislost a narušují osobní odpovědnost. Scrutona lze označit za „liberálního konzervativce“ v tom smyslu, že není silným zastáncem přirozených práv a je skeptický vůči přehnané víře, kterou mnozí moderní lidé vkládají do „práv“. Není však ani liberálem v lockeovském, ani v hayekovském smyslu. Spíše je konzervativec, který se snaží zachovat část kulturního a náboženského dědictví své země, i liberál, jenž hledá uspořádanou svobodu v západních společnostech.

Scruton se pokusil zprostředkovat svou zkušenost s komunistickou totalitou v románu Zápisky z podzemí, v němž popsal disidentské studenty a intelektuály. Ukazuje v něm, že lidské bytosti jsou především osoby, které je třeba respektovat, a nikoli hračky, kterými mohou manipulovat ideologové, technokrati a byrokrati. Jeho postavy jsou více nedokonalí lidé než „svatí disidenti“, kteří se ve světě poznamenaném ztrátou osobní odpovědnosti a svobody jednání snaží zachovat osobní integritu a mravní důstojnost. Scruton má sympatie k těmto mužům a ženám, kteří odmítli podlehnout ideologické lži, vyhýbá se však jejich hagiografii.

Celý text najdete v měsíčníku TO číslo 5.