Český prezident tento týden nabídl Evropské unii naše právo veta. Zlobit se můžeme na sebe a jeho poradce. Ne na něj. On předvádí své maximum.
Zvolit kategorii
Nejstarší
Publicistika
Před Úřadem vlády na pražském Klárově stojí už od května stánek. Nic se tam neprodává a fronty se u něj netvoří. Je totiž petiční. A protivládní. Občas se tam něco semele. Pak se k věci vyjadřuje i sám ministr vnitra. Málokdo se ale přijde zeptat osobně, o co autorům jde. A tak jsem to napravil.
Mám firmu a chci, aby byla úspěšná a prosperovala. Jedním z předpokladů k dosažení těchto cílů jsou kvalitní zaměstnanci. Při jejich náboru se tedy zaměřím především na jejich kvalifikaci a schopnosti. Všechny ostatní údaje o nich jsou nepodstatné. Je mi tedy jedno, jakého jsou pohlaví, barvy kůže, vyznání či sexuální orientace. Zdá se to být jednoduché a logické. Je tomu tak ale pokaždé?
Žijeme v době peticí. Sociální sítě tomu jistě pomáhají. Nejvíce se množí petice personální – proti odvolání někoho, za odvolání někoho. Jistě, v demokracii je to nezadatelné právo. Jen by byla docela dobrá konzistence petentů.
V Izraeli nejde o regulérní válku. Vysoce mobilní malé útočné jednotky křižují pohraniční oblast a z útočných pušek střílí neozbrojené izraelské civilisty v autech, na ulicích, na autobusových zastávkách i v budovách jako králíky. Snaží se zabít každého, kdo je v dohledu.
Znáte nějakou pohádku s nešťastným koncem? Z českých si jich moc nevybavím, ty jsou milé a dobro v nich vítězí. Pro špatné konce musíme na sever nebo na Západ. Ano, s velkým Z, protože jedna taková novodobá tam přesně takto skončila.
Kdysi jsem považoval za dobrý nápad, aby se ženy opravdu více účastnily politiky. Podle toho, jak jsem dámy znal, mívaly více empatie, která byla nadřazena poměřování eg a většinově inklinovaly ke kompromisu. Zklidňovaly vzbouřené emoce. Jenže to padlo, jakmile se objevily ambiciózní sufražetky.
Na domácí mediální scéně poslední dobou opět občas „vybublá“ téma schválení Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Česko je jednou z posledních zemí, které tzv. Istanbulskou úmluvu sice podepsaly, ale ještě neratifikovaly.
Prezident Petr Pavel se ukazuje být již první rok po nástupu do úřadu mužem velkých projevů. Po Valném shromáždění OSN vystoupil před poslanci Evropského parlamentu. Vedle řady pozoruhodných idejí, například, že Česko nepotřebuje právo veta, přišel s myšlenkou podpory rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu, tedy Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Kosovo, Severní Makedonii a Srbsko. K tomu přihodil asociované trio ve složení Ukrajina, Moldavsko a Gruzie.