Menu
Přihlásit se

Téma TO.

Sedm pravidel dialogu s progresivními liberály v roce 2025

Rok 2025 bude pro mnohé rokem změn. K hlubokým systémovým změnám je ale zapotřebí získat politickou většinu a cesta k ní vede přes politickou shodu, nikoliv přes konfrontaci či posměvačství. Jak s progresivity letos mluvit? Nápad by měl Pavel Cimbál…

Pavel Cimbál Pavel Cimbál
Publikováno 24/01/2025
Doba čtení 5 min.
Zdroj: Copilot/Designer

Ve Spojených státech změny začaly dřív, než se Donald Trump ujal funkce. Je víc než pravděpodobné, že v jejich důsledku dojde, byť se značným zpožděním, k politickým změnám v rámci Evropské unie a České republiky. Jejich předpokladem ale je, že k naší dosavadní názorové skupině přibydou i lidé, kteří k ní dosud nepatřili. A s těmito budoucími spojenci musíme navázat   racionální dialog. K tomu je ale třeba uvědomit si několik jednoduchých pravidel:

Neodmítat

Neodmítat dialog je podmínkou nutnou, nikoliv postačující. Do uzavřeně rigidní sekty konzervativních vlastenců nejenže nebudou chtít, vyjma nasazených agentů, účelových hochštaplerů a převlékačů kabátů, normální lidé patřit, ale ani jim to nebude dost dobře umožněno. Názory na mnoho problémů a oblastí se odlišují natolik, že se debatám nad budoucím směřováním země a její politiky nevyhneme. A pokud se jich chceme účastnit, musíme je především umožnit, jinak se začnou odehrávat jinak, jinde a bez nás, a to by byla chyba.

Historická zkušenost by tu, koneckonců, byla. Aby o návratu konzervativních hodnot a normálního světa rozhodovali v uzavřené skupině lidé, co jej ještě včera pomáhali ze všech sil ničit a rozkládat, by mohlo dopadnout podobně, jako svého času česká Perestrojka. Nové, potěmkinovské divadlo, ale se starými kádry, by vývoj nejenže neurychlilo, ale přímo zabrzdilo. Občanské fórum tím, že umožnilo do svých řad vstup i reformním komunistům, udělalo pro oslabení vlivu KSČ víc, než kdyby se vůči nim začalo tvrdě a ideologicky vymezovat. Že to pak dopadlo opět trochu jinak, je už věc další, ale mějme se na pozoru a neodmítejme předem a apriori nikoho, kdo je ochoten se o budoucích změnách věcně bavit.

Nevyčítat

Nevyčítat je důležité ze dvou důvodů. Co se stalo, už se holt neodstane. A že někdo současný marasmus, nebo cestu k němu, aktivně podpořil, už si patrně sám dávno uvědomil. No a pokud ne, jde o takovou dávku okázalého ignorantství a ideologické slepoty, že nějaké výčitky stejně nebude schopen akceptovat, protože je k podobnému kognitivnímu procesu, jemně řečeno, mentálně neustrojen. Ať tak nebo onak, šlo by vždy o ztrátu času.

A je zde ještě jeden faktor, a sice motivace, potažmo osobní nevraživosti. Dialog má být šancí své pomýlení odčinit. K tomu jsou mnozí ochotní, a to jak ve vlastním zájmu, tak s ohledem na nadcházející budoucnost jako takovou. Výčitkami a připomínáním, koho kdy koho a jak volil, nebo byl zabedněný, tyto lidi deklasujeme úplně stejně, jako to udělali liberálové s vlastenci, konzervativci a dezoláty. Prostě je tím ztratili, a přesvědčovat je pak kohokoli o čemkoliv, nebo jen přimět k dialogu, je o to obtížnější. Jde tedy o činnost veskrze zbytečnou a potenciálně i silně kontraproduktivní, a je moudré se jí vystříhat.

Nepersonifikovat

Nepersonifikovat je totéž, co nevyčítat, ale odosobněném pojetí. Sahat jinému na jeho idol či modlu, byť bývalou, je z principu zraňující. Ti, které liberalismus zklamal, a důvodů jsou přehršle, je musí sami a aktivně vyhodnotit a svůj světonázor z vlastní vůle a rozhodnutí zavrhnout.
Neútočme tedy na představitele, ideologie a principy jako takové, protože jde o staré známé nálepkování, jen v opačném gardu. Debatujme o následcích, příčinách a důsledcích konkrétních kroků a konkrétní politiky. Půjde to lépe.

Nepaušalizovat

Princip nezevšeobecňování je důležitý, protože to, co se nám v posledních letech zdá jako jednotná názorová fronta probíhající kulturní války, je pouhou iluzí, způsobenou dílem médii a dílem kolektivistickým zglajchšaltováním progresivního liberalismu a jeho příznivců jako takového. Názory a přesvědčení jednotlivých občanů už z principu nemohou být navlas shodné, a tuto realitu je nutné akceptovat, aby ji bylo možné využít. Házením do jednoho pytle z budoucích spojenců vyrobíme pouze zhrzené prozřivší, co namísto spolupráce zaujmou uraženeckou pózu v rámci zbytků původního ideového tábora, kde vytvoří sice reformní, ale navenek nespolupracující frakci.

Liberalismu jsou rozpory bytostně vlastní. Jeho kořeny, v podobě destruktivní kritické teorie, jsou na nich ostatně založeny. Podpora Islámu a LGBT zároveň, lokajství ke Spojeným státům a nenávist k osobě Donalda Trumpa, odmítání vlastenectví a snaha o nerozdělování národa, prosazování feministických práv a tolerance násilných činů migrantů z jiných kultur, hlásání pravdy a lásky spolu s nenávistí a lží vůči těm, co svět vidí jinak, to všechno jsou věci dlouhodobě neslučitelné. Je v nich vždy ve sporu nějaký nereálný ideál s neoddiskutovatelnou realitou, a je nabílední, která miska vah nakonec zvítězí. Z takzvaného libtarda může být nakonec někdo, s kým se na více než polovině věcí shodneme, a taková nálepka by nás o jeho podporu v takových otázkách připravila.

Nezamlčovat

Nelhat a nezamlčovat nic podstatného je naprosto nezbytné. Nejenže nejsme jako oni, ale ti, co k nám budou chtít z protitábora nesměle přijít, budou v takových otázkách extrémně ostražití. Jde o lidi, co na ideologické ohlupování čerstvě naletěli, a ještě čerstvěji na to dojeli, a nebudou si chtít podobnou zkušenost zopakovat. Možná úskalí, rozpory a zádrhele je budou zajímat i proto, že si jimi částečně obhájí vlastní původní volbu, s vědomím, že ani v protitáboře nebylo vše zdaleka tak růžové, jak se říkalo, a místo odhodlání pro změnu tak podlehnou pochybám a skepsi.

A hlavně. Pravda vždy nakonec stejně vyjde najevo. Jak vidíme, stalo se to i v té současné, liberálně demokratické měkké totalitě. Měla na své straně všechno. Instituce, školy, média i silové složky. Stejně se ale zásadní fiaska ututlat nepodařilo, a to ještě počkejme, co se teď všechno vyvalí. Pokud chceme svobodný a pluralitní režim bez cenzury, žádná lež ani zamlčování, jaké se stalo standardem v posledních několika letech, už v něm tak snadno neprojdou. A co se nepojmenuje, to se stejně nezlepší ani nenapraví, protože mlčením se ještě nikdy nic na světě nevyřešilo. O věcech negativních a rizikových je vždy lepší mluvit otevřeně.

Nezjednodušovat

Ideologická hesla mají tu nectnost, že problém prezentují natolik zkratkovitě, až se zprofanují, a na své neadekvátní podstatě pak i ztrácí jakoukoliv účinnost. Tento fenomén vidíme ostatně v politice samotné, na životnosti jednotlivých hesel pro konkrétní politické kampaně z různých období. V horizontu maximálně několika let se nevyhnutelně stávají zprofanovanými a trapnými frázemi, sloužícími spíše jako memento, než pobídka k reálné činnosti či akci.

Namátkou, „nejsme jako oni“, „mobilisace“, „spálená země“, „vláda rozpočtové odpovědnosti“ nebo „změna, které můžete věřit“. Pochybuji, že by dnes kterémukoli z těchto hesel kdokoli věřil, ač mohlo být v daném čase aktuální a zčásti realitu doby zohledňující. To, co zůstalo, byl už jen faktický stav věci před a po. Protože ten je tím, s čím je v důsledku nutné pracovat. Žádné heslo to nejenže za nás nevyřeší, ale ani takový proces nijak neulehčí, spíš naopak. Dojel na to komunistický režim se svými „světlými zítřky“, dojel na to multikulturní liberalismus s „Willkommenskultur“ a zítřky tmavými, a je nutné na to dávat zkrátka pozor, protože zjednodušující zkratky jsou ve volbách sice dobrý sluha, ale v letech následujících pak o to horší špatný pán. Zkratky jsou hříchy politické minulosti, které jsou pak už jen předhazovány, čímž působí další škody. Kdo se jim dokáže vyhnout, je tohoto ušetřen.

Nezapomínat

Mluvit neznamená odpustit a odpustit neznamená zapomenout. To první je nutné, to druhé osvobozující, ale to třetí krajně nemoudré. Kdo zapomene na to, co se dělo, nebo kdo to dělal, zapomíná na minulost, a bývá nucen si ji zopakovat. Zrovnatak, pokud jsou zde lidé, kteří ve svém zápalu pro zavádění progresivních liberálních pořádků překračovali zákony a druhé cíleně poškozovali, musí být za toto jednání voláni k odpovědnosti. Nota bene, takoví patří přesně k těm, které ve své budoucí názorové většině nechcete tak jako tak, v zájmu sebezáchovy, dialog nedialog.

Je to totiž o stylu, svědomí a charakteru. Věčná otázka, zda je viníkem totalitního zla daná ideologie nebo konkrétní jednotlivec, má vcelku jednoduchou a jednoznačnou odpověď. Viníkem je jedinec, kterému to daná ideologie umožnila. Proto je ideologie špatná a zavrženíhodná, ale daný jedinec odpovědný a vinen. Nastává období vyrovnání s předchozím režimem a tvorba nových zákonů, které to umožní, ale zde to nebude až tak nutné. Až na výjimky zde máme stále zákony původní, odpovídající pluralitní demokracii, a ty byly toliko přehlíženy, jako právo na svobodu slova, ignorovány, jako ustanovení o nepřípustnosti cenzury, nebo jen selektivně aplikovány, jako schvalování a ospravedlňování genocidia, když se to režimu zrovna hodilo. Je sice otázkou, zda rámec, který toto umožnil, byl dostatečně odolný, ale s podjatou justicí, aktivistickými médii a politickou objednávkou v pozadí je zneužitelné prakticky cokoliv. A na to je třeba nezapomínat zejména, protože se to může stát kdykoli znova, ať už budou provedené změny jakékoliv…

Nastane tak nejen dialog, ale i poučení z liberální demokracie jako takové…

Čtěte také:
Go woke, go broke. Korporace najednou dostávají zdravý rozum
Facebook ruší cenzuru
Vadim Petrov: Naděje přichází z Ameriky



Komentáře (9)

  1. Rozumny clanek. Je dobre se poucit z historie: na zacatku zmeny jsou potrebni nesmiritelni radikalove otvirajici cestu, ale pak je nahradi a stranou necha siroky hlavni proud smirlivych.

    Rozhodne nevede k cili napriklad cesta slovenske oposice, ktera doufa, ze jeji heslo: „tak uz konecne debilove pochopte, jak jste blbi, a zvolte nas chytre“ tentokrat poradne zabere. Anebo jak hlasa Simecka starsi: nesouhlasim s vasim nazorem, takze musite byt fasista. Ne, tudy cesta opravdu nevede.

Napsat komentář