Václavské náměstí – tady se slavil vznik Republiky
Konec října roku 1918 byl hodně rušný. Masaryk a Národní výbor odmítli opozdilý návrh na autonomii od rakouského císaře. Na stranu Čechů a jejich požadavku na sebeurčení se přiklonil i americký prezident Woodrow Wilson. Ve čtvrtek 14. října bylo v Thunovském paláci ustanoveno Revoluční národní shromáždění, které se mělo stát základem nového parlamentu. Neodvratně se tak schylovalo k vyhlášení samostatného státu, který už neměl být monarchií, ale republikou.
V pondělí 28. října se Pražané od rána spontánně shromažďovali na různých místech Prahy. Nejvíc se jich nakonec sešlo pod novým a impozantním pomníkem svatého Václava. Ten byl odhalen nedávno, v roce 1913. Nahradil původní barokní sochu sv. Václava, která už svými menšími rozměry nevyhovovala významu místa – a tak se musela odstěhovat do parku na Vyšehradě.
Nový pomník od sochaře Myslbeka ovšem ještě nebyl kompletně dokončený, chyběla mu třeba socha svatého Vojtěcha. I tak ale pomník představoval významný bod národního sebevědomí, neboť svatý Václav byl chápán jako patron celého národa. K jeho očekávané zázračné pomoci Čechům se vztahovala řada tehdy populárních pověstí, například o svatováclavském vojsku, čekajícím v nitru hory Blaník na konečné zúčtování s nepřáteli.
Sebevědomí Pražanů i příchozích z celé země podporovala také honosná a zatím neokoukaná fasáda Národního muzea, otevřeného v roce 1891. Tato monumentální stavba výrazně pozvedla podobu celého náměstí, které mělo do té doby pověst nepříliš atraktivního prostranství.
Mnozí Pražané si ještě pamatovali vyprávění svých předků, kteří zmiňovali blátivý a vesnický charakter Koňského trhu. Jeho středem po staletí protékal špinavý Vinohradský potok, který byl místy přehrazený a vytvářel jezírka pro napájení dobytka i chov drůbeže. Potok vtékal v oblasti Můstku do jezírka, které napájelo hradební příkopy Starého Města pražského v místech dnešní Národní třídy a ulice Na Příkopech.
Na konci 18. století bylo Václavské náměstí konečně pořádně vydlážděno – a potok uklizený hluboko pod zem do kanalizačního potrubí. V roce 1848 pak Karel Havlíček navrhl, aby byl Koňský trh přejmenován. Jako důstojnější navrhl název Václavské náměstí, což bylo přijato všeobecným souhlasem měšťanů i široké veřejnosti.
V roce 1918 tak už Václavské náměstí funguje jako moderní bulvár s tramvají, elektrickým osvětlením a řadou obchodů. A hlavně s dostatkem prostoru na shromažďování kolem pomníku. Pražané zde netrpělivě čekali na zprávy ze zasedání Národního výboru, který zasedal v počtu 42 předních mužů, převážně zástupců tehdejších politických stran. Zajímavostí je, že byl mezi nimi i nestraník – spisovatel Alois Jirásek, který si účast zasloužil svojí morální autoritou.
Na Václavském náměstí se vědělo, že Národní výbor zasedá nedaleko odsud v Obecním domě, před ním ovšem nebyl vhodný prostor pro shromáždění davů, v té době ho obklopovala jedna z nejrušnějších pražských křižovatek. Dav tak pořád vyčkával na místě.
Jsme svobodní!
Šeptandou přicházelo z Obecního domu stále více zpráv, všechny mluvily o tom, že bude právě dnes vyhlášena republika. Nebyl to ale tak důstojný akt, jak bychom si mohli dnes představovat. Vyhlášení samostatnosti proběhlo spontánně a neorganizovaně. Přibližně v 11 hodin dopoledne se objevil u pomníku sv. Václava katolický kněz a současně agrárnický poslanec Isidor Zahradník. Nahlas zakřičel slova, která jsou považována za vyhlášení československého státu: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“ Jeho slova se rychle šířila po náměstí a nadšený dav si je vyložil jako konec monarchie, který je třeba oznámit do světa. Zástupy lidu se pak přesunuly k nedalekému nádraží k telegrafu, který jako jediný komunikační prostředek mohl tuto událost předávat dále.
Když pak o hodinu později dorazili k pomníku sv. Václava členové Národního výboru, aby vznik Republiky oficiálně a slavnostně vyhlásili, našli už náměstí poloprázdné. Tato historická události tak proběhla bez velkého patosu.
Václavské náměstí se každopádně od té doby stalo hlavním místem oslav a shromáždění československého, později pak českého národa. Podle míry zaplnění Václaváku se dodnes posuzuje úspěšnost demonstrací. To se ale brzy změní. Pořadatelé akcí budou řešit problémy s kapacitou. Již schválený projekt revitalizace Václavského náměstí počítá s návratem vzrostlých stromů i tramvají. Čeká nás tak méně prostoru pro demonstrace, ale příjemnější prostředí pro běžný chod města.
Obecní dům – tady padlo finální rozhodnutí
Ve stínu událostí na Václavském náměstí zůstává neprávem zapomenutý Obecní dům. Právě tady zasedal 28. října 1918 Národní výbor, právě zde před polednem oznámil Karel Kramář vznik Československé republiky. Učinil tak zvoláním z balkonu směrem na náměstí Františka Josefa I., dnes pochopitelně přejmenovaného na náměstí Republiky. Teprve pak se Národní výbor vydal z Obecního domu na Václavské náměstí za doprovodu ozbrojených sokolů.
Pojďme si proto připomenout, jak vlastně Obecní dům vznikl. V době vzniku ČSR se totiž jednalo o poměrně čerstvou novostavbu, otevřenou teprve před šesti lety.
Historie místa je velmi poutavá, přitom málo známá. V místě Obecního domu se ve středověku nacházela opevněná královská rezidence, kterou si nechal po smrti císaře Karla IV. vystavět jeho syn Václav IV. Právě odtud vykonávalo vládu nad českými zeměmi pět dalších králů včetně Jiřího z Poděbrad. Teprve Vladislav Jagellonský přestěhoval královský dvůr zpět na Pražský hrad.
Královská rezidence na Starém Městě tak ztratila na významu a čekala ji řada přestaveb, mimo jiné v jejím areálu vyrostl rozměrný barokní kostel sv. Vojtěcha. Zbořili ho v roce 1903 spolu s dalšími budovami v okolí. V té době totiž padlo rozhodnutí, že právě tady vyroste reprezentativní pražská budova, do budoucna využitelná i jako případný parlament.
Místo pro ryze český Obecní dům nebylo zvoleno náhodně. Právě zde končilo korzo, po kterém se každou neděli procházeli německy hovořící obyvatelé Prahy kolem svého Německého domu, dnes přejmenovaného na Slovanský dům. Velkolepá stavba, symbolizující vzestup českého národa, jim tak měla vyrůst v jejich oblíbené lokalitě tak trochu na truc. A to se povedlo. Tehdejší německý tisk budovu silně kritizoval. Přidali se k němu i někteří mladí čeští architekti, kteří považovali secesní styl za zastaralý.
Ke kritikům se paradoxně přidalo i konzervativní křídlo Čechů, kterým připadala stavba kosmopolitní a málo národní. Neobměkčilo je ani to, že fasádu Obecního domu nakonec ozdobily štukové motivy krojovaných Chodů, tehdy považovaných za úhlavní nepřátele německého živlu.
Dnes považujeme Obecní dům za skvost evropské secese a nad dobovými kritikami se spíše usmíváme. Je ale užitečné si připomenout, že významné umělecké počiny to v českém prostředí neměly snadné. Jejich kvalitu často potvrdil až delší časový odstup.
Text byl publikován v říjnovém čísle měsíčníku TO.
Komentáře (0)