Připravovaná novela zákona o spotřebitelském úvěru má podle vlády posílit ochranu lidí před drahými půjčkami při zabránění jakýmkoliv nechtěným dopadům. Jenže ochrana spotřebitele nesmí stát na dojmech a politicky líbivých zkratkách. Pokud stát nastaví cenové stropy příliš nízko, neodstraní poptávku po malých půjčkách. Pouze ji přesune z regulovaného trhu tam, kde už spotřebitele nechrání nikdo a přesune problém mimo zorné pole.
Debata o novele zákona o spotřebitelském úvěru se vede pod heslem ochrany spotřebitele. To je samo o sobě správně. Nikdo rozumný nemůže obhajovat lichvu, netransparentní smlouvy ani půjčování lidem, kteří objektivně nemají šanci splácet. Místo toho, aby vládní návrh mířil na skutečné excesy, zavádí cenové stropy způsobem, který může významné části nízkopříjmových klientů uzavřít cestu k legálnímu financování.
Problém není v tom, že stát chce nastavit hranice. Problém je v tom, jakou hranici zvolil a jak málo bere vážně data o dopadech a zkušenosti ze zahraničí. Podle analýzy CETA, zpracované na základě šetření mezi členy APNÚ, kteří dnes obsluhují zhruba 152 tisíc klientů, by se po zavedení nových pravidel mohlo 40 až 60 procent klientů stát vzhledem ke svému rizikovému profilu neúvěrovatelnými. V absolutních číslech jde až o 90 tisíc lidí.
To nejsou lidé, kteří si chtějí půjčit na zbytečný luxus. Často jde o domácnosti, které řeší rozbitou pračku, opravu auta potřebného k práci. Banka jim nepůjčí. Rodina jim pomoci nemůže. Úspory nemají. Pokud stát řekne, že legální poskytovatel jim za nových podmínek půjčit nesmí nebo ekonomicky nemůže, potřeba peněz ze dne na den nezmizí. Zmizí jen legální možnost, jak ji řešit. Podle květnového průzkumu APNÚ mezi tisícovkou respondentů se polovina Čechů obrátí přímo na zastavárnu, pokud jim nepůjčí licencovaný poskytovatel nebo rodina.
Jednostranný pohled nemá řídit celý trh
Dlouhodobě se navíc v této debatě přehlížejí fakta a nadproporčně se naslouchá jednomu pohledu z neziskového sektoru. Člověk v tísni má nepochybně dlouholetou zkušenost s dluhovým poradenstvím a jeho práce má ve veřejné debatě své místo. Problém nastává ve chvíli, kdy se z jednoho zdroje stane prakticky hlavní referenční rámec pro regulaci celého trhu s magickou frází: „my si myslíme…“.
Samostatnou kapitolou je kvalita hodnocení dopadů regulace (RIA), která je povinnou součástí prakticky každého legislativního návrhu. V tomto případě reálné hodnocení dopadů v podstatě chybí, respektive neobsahuje jediné číslo. Předkladatelé uvádějí, že dopady vyhodnotí za pět let, ale nespecifikují jak. Nejsou definovány měřitelné cíle, nejsou stanoveny indikátory úspěchu ani selhání tohoto zásadního zásahu do tržní svobody.
Největší riziko je, že stát vyžene část klientů z regulovaného prostoru. A tam už nebude žádná kontrola úvěruschopnosti a žádný dohled ČNB. Budou tam lichváři, zastavárny, účelové převody věcí, půjčky na směnku, nabídky bez smlouvy a bez ověřování příjmů. Přesně ty praktiky, před kterými má regulace lidi chránit.
