„Střízlivění“ – nová knížka sociologa Petra Hampla

Na všech Hamplových knížkách o sebedestrukci Západu (o níž se já snažím podávat zprávy už tři desetiletí) jsem si i přes některé rozdíly pohledu vždy ze všeho nejvíc cenil jeho úpěnlivé snahy o objevení a pochopení kořenů a příčin civilizační krize, kterou konečně začíná vnímat i početná část české společnosti.

Na jeho nejnovějším a opět milosrdně stručném spisku Střízlivění navíc chlácholí – no, ta střízlivost. Soustředění na fakta a tlumení emocí, dnes téměř všudypřítomných ve všech těch bublinách společenské a mediální roztříštěnosti, hašteřivosti a nevraživosti.

Mezi šířícím se pesimismem zatracujícím téměř nenávistně západní „hegemonii“ osvěžuje Hamplova víra, že vše ještě nemusí být ztraceno. Za předpokladu, že vystřízlivíme z několika sebeklamů a vynaložíme velké úsilí na systémovou změnu a obrodu. V tomto smyslu tato knížka nabízí obohacující pocvičení mozkových závitů i těm, jimž na Hamplových úvahách něco vadí.

Čtivý styl   

Opět psáno svižným a čtivým stylem detektivní investigace. Nastolení relevantních otázek, nabídka několika možných alternativních odpovědí a jejich konfrontací s fakty. Z nich pak pramenících několik variant postupů, vedoucích logicky k takovým či onakým výsledkům. A výslech svědků: profesoři Ivo Budil zprava, Petr Drulák a Jan Keller zleva, všichni společně hledající národní konzervatismus. Klasičtí konzervativci se mohou pokochat Drulákovou kreativní novinkou konzervatismu levicového. Knížka je tak hustě nabitá relevantními informacemi a nápady, že je téměř nemožné udělat z ní obvyklý recenzní „výcuc“.  

Ta fakta, k nimž nás Hampl se svými svědky chce vystřízlivět, máme-li se ještě jako civilizace zachránit, jsou tato:

Liberalismus se hroutí

Ekonomický a politický model liberální demokracie, který v uplynulých několika staletích proměnil Západ v nejúspěšnější a nejhumánnější civilizaci dějin, se hroutí. Chudne, ztrácí tvůrčího ducha i donedávna ještě samozřejmé svobody. Vyčerpal a promrhal svůj potenciál a žije na dluh. Jeho stále ještě zdánlivá prosperita tyje z historicky nahromaděného, ale znatelně ubývajícího bohatství (hmotného, duchovního, kulturního, politického i společenského). Chybí mu smysl pro kontinuitu, sebevědomí a pud sebezáchovy. Hrozí mu populační výměna, a nakonec etnický zánik. To vše nabírá na překvapivě rychlém tempu.

Nejhorší elity Západu

Jednou z hlavních příčin je tržní globalizace, která ze Západu přesunula výrobu jinam, přeměnila jej v ekonomiku služeb a financí a nechává jiné země bohatnout na svůj úkor. Dala v politice největší moc nadnárodním megakorporacím na úkor menšího podnikání, jemuž zbývá prostor jen v tržních „škvírách“, a navíc často jen jako doplňkové služby megakorporacím. Při tom degradovala systém vzdělání z technické vyspělosti na propagaci kontraproduktivních sociálních experimentů a iracionálních blábolů, které se ve svých extrémech začínají podobat středověkému náboženskému blouznění. A vyprodukovala tu „nejhorší elitu, jaká kdy vedla západní státy“.

Západ tím vlastní vinou ztrácí dominantní pozici a bude si muset zvykat na svět několika různých civilizačních hegemonií, z nichž čínská jej předhání ekonomicky a technologicky, ruská mu bere část vlivu ve světě, islámská by jej mohla pokračující kolonizací ovládnout a zničit zevnitř. Málokterá země ještě touží od Západu přijímat lekce dobrého chování. Každá si bude chtít vládnout po svém, a to zdaleka ne vždy humánně.       

Cesta z bezradnosti

Pro Západ nastává „éra bezradnosti“, v níž bude ještě nějakou dobu pokračovat „opojení liberální ideologií a odolnost vůči jakýmkoliv empirickým důkazům o opaku“. Jestli se nezmění, hrozí mu civilizační kolaps, chaos a zbídačení. Z toho by jej mohly vyvést jen „střízlivé vlastenectví, střízlivý realistický konzervatismus a pragmatismus“.  To by vyžadovalo:

Přizpůsobit se nové realitě rozdělení světa a přestat si nalhávat, že jej ovládáme. Vytvořit vlastní strategii, jak přežít a být v tomto novém světě úspěšní. Usilovat o maximální soběstačnost. Pěstovat obchodní styky se všemi částmi světa, podle praktické výhodnosti, bez ohledu na jejich režimy. Přešaltovat celý systém vzdělání na přírodní vědy, technickou kreativitu, výrobu užitečných věcí a praktické výsledky. Zdůraznit – a je-li nutné i finančně zvýhodnit – výrobu a zemědělství, oproti službám, bankovnictví, politice, marketingu atd. Demontovat bariéry mezi společenskými třídami a politickými protivníky a pěstovat u všech národní sounáležitost a společné ideály.

Pro českou politickou opozici alias „alternativu“, v současné době roztříštěnou do vzájemně nevraživých a nekomunikujících frakcí rozhádaných osobními antipatiemi nebo částečným nesouhlasem v jednotlivých tématech, by to chtělo otupovat ostří názorových rozdílů, praktikovat civilizovanou racionální debatu a hledat styčné body pro společný kultivovaný přístup, jaký by dával smysl většině občanů a mohl někdy vyhrát volby. Jedním slovem – střízlivění.

Také čtěte

Komentář

Evropské dilema letního času

Pavel Cimbál·31. 3. 2024

Čtěte další články Benjamina Kurase:

Lstivá válka proti hotovosti 

Hamás a Putin bratry jsou

Utkání Halík v. Duka o Izrael

Komický start tragického roku

Mírová Nobelovka pro Hamás