Tohle je výpověď doby. Redaktor Deníku Alarm Jan Bělíček si pochvaluje, že dostali do ulic dva tisíce mladých lidí, aby bojovali za dotace. Bojovali za dotace! Dobře si ten počin zapamatujme…
Zajímavá generace mladých. Pamatuji, když jsme dospívali my. Někteří měli strach, že neseženou práci. A kdyby tehdy někdo organizoval demonstraci, aby se stát postaral o dostatek pracovních míst, šel by. Někteří jako já byli zase hin do svobody. Těšili se, že si jednou založí firmu nebo nastoupí do velké firmy a udělají kariéru. No a kdyby někdo organizoval demonstraci proti bolševikům, asi bychom tam šli.
Všechny nás spojoval ale jeden prvek. Věděli jsme, že po škole jdeme do práce. A připravovali jsme se na práci. Někdo jako zaměstnanec, někdo jako podnikatel. Někdo za mzdu, někdo pro zisk. Někdo pro vyšší poslání. Nic jiného jsme neočekávali.
Pak jsem se seznámil s holkou z lepší rodiny. Chvíli jsme spolu chodili. Ona skončila vysokou školu a přihlásila se na pracák. To pro mne byl šok. Proboha proč? Tam snad jsou jen „socky“ a „nemakačenka“, ne? Vyvedla mne z omylu. Z jejího ročníku tam, až na pár výjimek, šli všichni. Přitom ona sama mohla nastoupit do firmy svého táty. On o ni stál. Ona o něj ne. Mohla mít super práci, ale radši seděla doma.
Pak někam nastoupila jako HR managerka, ale po půl roce ji vyhodili. Prý měli „neskutečné“ požadavky. Chtěli totiž výsledky. Na ty nebyla ze školy zvyklá. Na vše byl čas, žádný stres. Žádný tlak. Pak už jsem její osudy nesledoval. Opustil jsem ji. Měli jsme mezi sebou propast. Mentální. Já v té době pracoval 12 hodin denně. Jednak mne to bavilo, jednak jsem tam viděl ty příležitosti, jednak jsem v tom viděl smysl svého života. Ona měla bohatého tátu, co také makal 12 hodin denně, aby ona nemusela. On ji miloval, tak ji podporoval.
Ti mladí z pražských demonstrací to posunuli ještě dál. Vynucují si maximální zdanění svých rodičů, aby měli nárokové dotace na svůj pohodlný život bez práce. Dotace jsou pro ně jako mobil. Naprosto návyková a bezpodmínečná životní potřeba. Že by šli pracovat? Ne. Dostanou dotaci. A když ne? Dopadne to tak, jako když svému dítěti zabavíte mobil. Řev, svíjení se v křečích, nenávist v očích, brek, zuřivost. Je to droga.
Drogově závislé je třeba léčit. Nejdříve jim drogu bezpodmínečně sebrat. Tedy i dotace. A pak jim pomoci tu ztrátu nahradit něčím smysluplným. Co je přivede na jiné myšlenky.
Archetyp dotační nárokovosti mladé generace
Tohle dříve dělal školský systém. Jak mimoškolní aktivity, tak zejména školní připravovaly mladé na práci. Jak uspět, jak si vytvořit kolektiv a pracovat v něm. Jak být v tlaku a obstát. Jak plánovat. Jak být zodpovědný. Jak konat.
Jak to pozoruji, tak dnešní vysoké školy mladé připravují na kde co, ale přesně na tohle ne. Za to je vidíme pravidelně na různých demonstracích ve vyučovacích hodinách. Mají áčko? Nemají?
Jednou jsme se takové demonstrace zúčastnili, ale se stánkem proti. A rozvedla se diskuze. Tu vždy vede nějaký jejich leader. Toho samozřejmě žádné argumenty nezajímají. Jde za svým. Zbytek se hihňá a tleská všemu. Je to trochu zábava, trochu se „ulejt“, trochu se rozptýlit.
Jedním z těch klasických vůdců je výše zmíněný Jan Bělíček. Archetyp dotační nárokovosti mladé generace. Nikdy nepracoval. Vystudoval filozofii, český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích nastoupil do časopisu Alarm, který ho prakticky živí. A Alarm zase živíme my. Z dotací. Byť se prodává za 89 korun, je bohatě dotován ze státního rozpočtu. Různými způsoby. Mimochodem, podporu dostával i z pražského magistrátu. Tu mu prosazovala osobně dosluhující pirátka Jana Komrsková, náměstkyně pro životní prostředí. Ministerstvo kultury mu už miliony neproplácí, ale přes různé nadace se to zařídilo jinak. A Bělíček zase řádí. Ani nevím, jaké dotace chce tentokrát. Ale uchu mladého posluchače to zní náramně. Je to rajská hudba.
Ještě naše generace tyhle mladé anarchisty považovala za odpad společnosti. Byli na okraji. V médiích prostor nedostávali. Dnes je tomu naopak. Zatímco názory, které prezentuji výše, v médiích skoro neslyšíte, Bělíček je na Českém rozhlasu nebo v České televizi jako doma.
Posuďte sami…
Vybrané kusy na Českém rozhlasu (hlavně Vltava, Ranní úvaha nebo fejetony):
- 14. 3. 2025 – „Okamžik před pádem do politického teroru“ (Vltava)
- 1. 9. 2025 – „Sledujeme plíživý návrat normalizace?“ (Ranní úvaha, Vltava)
- 8. 10. 2025 – „Křehkost drsných mužů z Osla“ (Vltava)
- 26. 11. 2025 – „Všechny ty domy bez východu“ (Ranní úvaha, Vltava)
- 13. 1. 2026 – „Proč v Evropě probíhala genocida žen?“ (Vltava)
- 23. 2. 2026 – „Prózy Bena Lernera o katastrofách nitra i světa“ (Vltava)
Česká televize:
- 24. 4. 2023 – pořad „…a to je co?“ – komentář k výsledkům Magnesie Litera
- 19. 7. 2024 – Studio ČT24 – komentář ke knize republikánského kandidáta na viceprezidenta USA (moderovala Izabela Šroubková)
- objevuje se v krátkých záběrech nebo jako mluvčí petic (např. petice Zachraňte kulturu – krátký zvukový záznam pro ČT24) apod.
Prostě tihle tam jsou jako doma. Naopak názor, že cílem mladých je získat práci a zabezpečit rodinu a zábavu si udělat po svém a na svůj účet, neslyšíme. Mě to mrzí. Má to totiž důsledky. Vezměte si, kolik dnes vzniká nových kapel. Dříve byla Praha plná koncertů „noname“ kapel. Prostě si studenti udělali skupinu a koncert pro spolužáky a rodiče. Pořádali si výstavy. Obrazů, fotek, všeho možného. A přitom se třeba i opili a seznámili se s holkami. A udělali zábavu. Dneska jsou kulturní přehledy podobných nezávislých akcí prosté.
Nebo jestli něco podobného někde existuje, prosím opravte mne, rád si tam zajdu. Na to žádné dotace nepotřebujete. Nebo alespoň za nás nebyly. A fungovalo to. Protože jsme chtěli. Kdo byl kulturně založen, organizoval si to sám. S kamarády. Ani by nás nenapadlo někde něco žádat. A už vůbec si to vynucovat demonstracemi. Logika je totiž neúprosná.
Kde já dostanu, někdo jiný musí zaplatit. A kdo jsem já, abych bral jiným? A jsem tak amorální, aby to moje svědomí sneslo? Daně platíme, aby naše děti nemusely platit za školu, policii, armádu. Abychom měli silnice. Ano, také abychom měli Národní divadlo, Národní muzeum, Českou filharmonii a podobné výkladní skříně. Ale přece neplatíme daně, aby mi z nich šel plat. Jenom za to, že řvu po náměstích.
Neptej se, co může stát udělat pro tebe, ale ptej se, co ty můžeš udělat pro stát! Učili nás. Pojďme se k této hezké tradici vrátit. Pak bude zase líp…
Čtěte také:
Protivládní demonstrace: Morální kýč, nebo státní převrat?
Hybridní demonstrace proti vládě: Podpora prezidenta jako záminka
Dezoláti včera, andělé dnes. Demonstrace pokrytců, „pravdy“ a lásky (té zejména) zaplnila Staromák
