Ukrajinské otazníky a nový koncert velmocí

Ačkoliv Donald Trump ještě před pár dny říkal, že s Putinem již vice mluvit nechce, neboť jej jeho prezidentský protějšek zklamal, na tento týden se chystá jejich nové setkání. Zajisté se přitom nebude týkat výhradně Ukrajiny, čemuž napovídá již samotné místo konání summitu. V oblasti  obě mocnosti historicky propojujícím. Především ale v regionu majícím obrovský strategický potenciál pro budoucnost světa.

Každopádně oficiálním tématem obou v Evropě nepříliš oblíbených státníků má být ukrajinské měření sil. Z něj se pak Spojené státy nepochybně usilují vojensky vyvázat. Tento vývoj situace není překvapivý. Napovídá mu už dávno, vlastně od počátku předvídatelný vývoj na východním bojišti, jakož i obecnější směřování světové mocenské architektury. Ale koneckonců též určité osobnostní nastavení obou hlav klíčových států. Očividně bez zábran toužících po (územním) rozmachu svých zemí. K čemuž jedna druhou svým způsobem velmi potřebuje. A tak jsme vlastně jaksi mimochodem svědky určitého dělení Ukrajinské republiky.

Ohledně této relativně mladé entity je nutné především uvést, že už její ustavení v sobě skrývalo zárodky příštího krvavého štěpení. Budeme-li nad touto složitou problematikou uvažovat skutečně kriticky, je nabíledni jedno. Ukrajinská identita byla v historii dost nejednoznačná a proměnlivá. Často (de)formovaná měnícími se hranicemi, případně značně rozličnými kulturními vlivy. Vždyť soudobé území předmětného suverénního (?) útvaru v minulosti kontrolovaly natolik odlišné státní celky jako Československo, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Rusko či Litva. Jedná se i proto o komplikovaný multietnický útvar. Do nynější podoby zrozený navíc ze zmateného a zničujícího rozpadu Sovětského svazu. A v neposlední řadě rovněž nesmírně zatížený mnoha třeskutými dějinými konfrontacemi. Zkrátka s tou největší pravděpodobností útvar neschopný zůstat dlouhodobě územně celistvý. Toho je naneštěstí stávající proxyválka tím nejpádnějším důkazem.

Velké vnitřní ukrajinské problémy či tenze, jež mají mimochodem kořeny také v jiných náboženských tradicích východu a západu země, vedly v prostředí po rozkladu SSSR sice relativně bohatém, jenže kvůli místním kmotrům a jejich zahraničním spojenců rychle zchudlém a krajně zkorumpovaném – k extrémům všeho druhu. Včetně postupné oficiální rehabilitace někdejších domácích šovinistických sil. Tedy logicky včetně těch banderovských jednotek, co se po své porážce na Ukrajině zločinně probíjely Slovenskem, kde krom jiného způsobily smrt řady civilních obyvatel…

Chiméra vstupu do NATO a EU

V obecně frustrující atmosféře s četným nacionálním pnutím (dokonce odstředivými tendencemi) tak vznikla mimořádně “úrodná půda” pro růst nových mocenských problémů. Najmě pro až politováníhodnou, falešnou iluzi části obyvatelstva o možnostech těžce zkoušené vlasti vstoupit do NATO nebo se začlenit do EU. V entuziastických projevech některých tamějších aktivistů nazývané pochopitelně a s něchtěnou dějinnou ironií – “Sajůz”…

Představa změn mentálních map ve východní Evropě ovšem záhy tvrdě narazila na (geo)politickou věcnost, jak jí již před lety přesně vystihnul klasik realistické školy mezinárodních vztahů, z Německa pocházející Američan Henry Kissinger. A to když kategoricky vylučoval možnost připojení rozpolcené Ukrajiny k západním politicko-bezpečnostním uskupením. Realita se posléze “přihlásila” hned několika fázemi bezohledného velmocenského přetahování. Střetu o významné hospodářské zdroje či možnosti jejich transportu. Úsilím o nastolování nárazníkových zón mezi novými mocenskými bloky planet anebo hledáním příležitostí k budování rozvědných, neřkuli vojenských základen v blízkosti soupeřových hranic. Ovšem třeba i záměrem překrýt ostudnou porážku dvacetileté okupační kampaně ve vzdáleném, nicméně taktéž strategickém Afghánistánu…

To vše a leccos dalšího se postupně přetavilo do největšího evropského konfliktu od konce 2. světové války. Otevřeně řečeno: ve střet, bezmála huntingtonovský “clash” dvou civilizačních okruhů, dvou imperialistických koncepcí o mimořádně výhodný areál. Mimořádně krvavý konflikt, jenž nás svou podstatou může take odkazovat ke starší, ale kromobyčejně vlivné geopolitické teorii “Heartlandu”, jež mimochodem nemálo ovlivnila hlavní směr expanze Třetí říše. Na každý pád v další “dědičnou” tragédii Ukrajiny s nyní již statisíci mrtvými a nespočtem zraněných. S rozvráceným hospodářstvím, hlubokou závislostí na zájmech zahraničních hráčů, případně miliony potenciálně problematických emigrantů, z nichž se patrně do své domoviny vrátí jen malý zlomek.

Závěrem by stálo zato upozornit ještě též na povážlivou skutečnost, nakolik olbřímí, masivní propaganda od počátku provází zdaleka nejsmrtonosnější fázi mocenského měření sil v zastoupení. Jak často je pak ono zápolení falešně charakterizováno neuvěřitelně iracionálními, nicméně silně znějícími ahistorickými komparacemi. Například “nový Hitler” versus “denacifikace Ukrajiny”. – Smysl těchto orwellovských her může být přitom různorodý. Od “pouhé” aktuální manipulace nespokojenou veřejností, přes takzvanou “výrobu souhlasu” s nesmyslnými vojenskými výdaji na úkor budoucího sociálního a kulturního rozvoje, až po omezování veřejné diskuze nebo krytí černých obchodů zbraněmi. O snahách ovlivňovat určité identifikační vzorce (národních) pospolitostí pak nemluvě.

Válka na Ukrajině je tak vlastně mimořádně výmluvným svědectvím o stavu a proměnách světa, který se velmi rychle transformuje v jakýsi nový “koncert velmocí”.

Čtěte také:
Itálie coby pozvolna vařená žába
Izrael brání drúzy. Proč minorita leží v žaludku novému syrskému prezidentovi džihádistovi?
Členskou zemi NATO v historii napadla jediná země – Argentina